Evropská unie se stále ještě nachází ve stavu mírného zmatení. V loňském roce se „stará“ patnáctka rozšířila o „novou“ desítku a brzy se ukázalo, že nováčci mají na některé věci jiný názor a ne vždy se nechají udolat osvědčeným „dvojblokem“ Francie-Německo. V letošním roce pak přišel šok číslo dvě, tentokrát přímo od „otců zakladatelů“, když Francie a Nizozemí odmítly v referendech návrh celoevropské ústavy.
Evropská unie, resp. její vrcholové orgány nyní zkoumají, kudy dál. Poměrně pragmatický se zdá postup Evropské komise (viz předchozí komentář
ZDE). Na druhou stranu, u řady národních vlád a v řadě evropských institucí roste zklamání z toho, že evropská integrace ztrácí tempo a že by snad, nedejbože, mohlo v některých oblastech dojít i ke zpětnému chodu.
Jednou z nejcitlivěji vnímaných oblastí evropské integrace je sociální zabezpečení a jeho slaďování na evropské úrovni. Evropská unie se sice vždy hlásila ke konceptu „sociální Evropy“, ale nikdy se jasně co tím přesně myslí. Mělo by jít o unifikaci sociálního zabezpečení v Evropě? O určitou formu federalismu se silným nadnárodním přerozdělováním? Nebo jen o harmonizaci, tak aby si jednotlivé sociální systémy „nekonkurovaly“? Nebo by EU měla stanovovat minimální „standardy“ sociálního zabezpečení?
Například komisař Špidla přišel v únoru 2005 s návrhem stanovit nejnižší zaručený příjem v celé Evropské unii. Šlo by tedy zřejmě o obdobu českého životního minima, ovšem na nadnárodní úrovni. Již naše zkušenost s životním minimem ukazuje, jak nebezpečný nástroj to je (pro nezanedbatelnou část českých rodin představuje životní minimum vážnou konkurenci příjmům z práce). Celoevropské konstrukce „minimálního příjmu“ či „životního minima“ by podobné problémy ještě znásobila, protože co je „životní minimum“ ve Francii či v Británii je zcela jistě nadstandardní příjem v Estonsku či v Česku.
Rozšíření Evropské unie totiž vedlo k výraznému zvýšení její různorodosti (neboli heterogenity). Všechny ekonomické teorie integrace jsou přitom zajedno, že čím vyšší je různorodost jednotlivých integrujících se entit, tím méně by centrum mělo řídit a stanovovat. Logické by tedy bylo, že rozšíření EU by mělo vést ke snížení tlaku části evropských institucí na unifikaci sociálního zabezpečení v EU. Věřme, že tento přízemní, leč praktický názor převládne i mezi doposud horlivými zastánci „sociální integrace“.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)