Globalizace na přelomu tisíciletí patřila, a stále patří k módnímu slovníku ekonomů, politiků, sociologů i současné mládeže hledající cíl své revolty. Globalizaci se připisují zázračné účinky, od zvýšení mezinárodního obchodu, finančních toků až po šíření vědomostí. Jenže glorifikace globalizace nenakrmí stovky miliónů hladových krků. Otázka nezní, zda je globalizace dobrá nebo špatná, ale jak vytvořit podmínky, aby se mohly rozvinout její přínosy. Šéf IMF Horst Köhler říká: „ Nepotřebujeme, více nebo méně globalizace, ale lepší globalizaci.“ Jedna z šancí k lepší globalizaci byla naposledy promarněna o tomto víkendu.
V mexickém Cancúnu se jednalo o dalším pokroku v liberalizaci zahraničního obchodu. Konference Světové obchodní organizace ovšem skončila neprostým krachem. Zástupci rozvojových zemí sdružených ve skupině G-23 odmítají jakákoli jednání, pokud nedojde k liberalizaci agrárního obchodu, jenže EU ani USA nehodlají ustoupit od dovozních cel a štědrých dotací svým farmářům. Představitelé USA, evropských zemí a institucí EU mohou nakrásně plánovat humanitární pomoc na tom, či onom konci světa, nadále ale brání rozvojovým zemím, aby se postavili na vlastní nohy. Zájmy několika procent populace EU a USA živící se zemědělskou činností mají nadále přednost před třemi čtvrtinami rozvojového světa žijícího ve venkovských oblastech a závislých na zemědělství. Je zřejmé, že z pasti chudoby by rozvojovým zemím více než balíky Červeného kříže pomohly příjmy ze zahraničního obchodu s komoditami, které jsou schopny produkovat a vyvážet, tj. potraviny a průmyslové plodiny. Jenže dokud bude průměrná denní dotace na jednu krávu v EU vyšší než denní příjem tří miliard lidí, tak to půjde těžko. Některá opatření vyspělých zemí se tváří naoko vstřícně. Například kakaové boby lze dovézt do EU bez cla, ale zkuste dovážet kakaovou pastu nebo čokoládu. V prvním případě zaplatíte clo ve výši 9,6%, v druhém dokonce 25%. Nebýt těchto cel, nedováželi bychom čokoládu s fialovou krávou na obalu ze země galského kohouta, ale třeba z Brazílie nebo některé africké země.
Pokusili jsme se o jednoduchou kvantifikaci snižování či zvyšování ekonomických rozdílů mezi zeměmi. Mezinárodní měnový fond ve svých databázích uvádí podíly jednotlivých zemí na celosvětové produkci. Nabízí se spočítání indikátorů používaných v odvětvových analýzách a mikroekonomii k identifikaci koncentrace v odvětví. Často bývá používán tzv. Herfindhalův index sčítající druhé mocniny podílů jednotlivých subjektů, v našem případě zemí. Na obr. 1 je zřejmá rostoucí koncentrace světové ekonomiky vyjádřená tímto indexem. Vzestup indexu znamená, že si více polepšily bohaté nebo velké ekonomiky než země malé či chudé. Jinými slovy, v globální ekonomice došlo ke zvýšení rozdílů.
Obr. 1: Herfindhalův index - rostoucí koncentrace světové ekonomiky
Mezinárodní měnový fond a Světová banka odhadují, že obchodní bariéry ve světě, které udržují hlavně bohaté země ve formě subvencí a cel, ochuzují světovou ekonomiku až o 650 mld. dolarů ročně. O takovouto sumu by se odstraněním bariér mohla zlepšit životní úroveň po celém světě a zároveň by se uvolnil přístup chudých zemí na světové trhy, čímž by vznikl potenciál pro další růst životní úrovně a konvergence chudých zemí. Zároveň by ovšem liberalizace agrárního obchodu přinesla potřebu výrazných strukturálních změn vyspělých ekonomik, změn, které by byly bolestné a náročné. A v tom je jádro problému. Evropa a Severní Amerika by přišly o značnou část produkce potravin, průmyslových plodin a jejich zpracování. O to více by se ekonomiky těchto kontinentů musely snažit uspět v odvětvích s komparativními výhodami. Základem dlouhodobé hospodářské prosperity mohou být jen úsilí a vědomosti, cla a dotace nikoli.
David Marek