Anglický ekonom Sir Nicholas Stern je uznávaným odborníkem v oblasti daňové teorie, seznam jeho publikací je delší než publikace všech českých ekonomů dohromady. Bylo proto nadějné, když byl právě on pověřen britským ministrem financí Gordonem Brownem zpracovat zprávu o ekonomických dopadech změn světového klimatu. Ekonomové si oddechli, že zprávu nebude zpracovávat nadšenec neznající základů ekonomie a ostatní snad uklidnily Sternovy aktivity v EBRD a jiných vládních pověřeních, kde si vždy zachovával nezávislost a vysoký kredit.
Výsledky Sternova výzkumu však byly překvapivé a pro mnoho ekonomů šokující. Na více než sedmi stech stránkách Stern dochází k závěru, že oteplování klimatu, které bere jako exogenní proměnou, sníží světový produkt až o 20 %. Hlavními příčinami této drastické změny by měly být záplavy způsobené zvyšováním mořské hladiny, nedostatek pitné vody, vyhynutí až 40 % živočišných druhů a postupné vysychání velkých částí kontinentů, které by vedlo k stovkám milionů „klimatických uprchlíků“. Podrobnosti lze nalézt
ZDE
Je nezpochybnitelné, že teplota Země se zvyšuje, a je také jasné, že každá změna klimatu si bude vyžadovat reakci světové ekonomiky. Některé plodiny nebude možné pěstovat na Sicílii, jiným se začne dařit ve Švédsku. Jaký bude ekonomický dopad těchto změn, je však mimořádně obtížné odhadovat. Nicholas Stern ve své zprávě odvedl vynikající práci v detailním popisu všech možných efektů oteplování.
Přesto jsou jeho výsledky napadnutelné. Jako často, nejdůležitější bývají detaily. V případě odhadu dlouhodobých efektů a změn je třeba přepočítávat budoucí náklady a výnosy na dnešní ceny. To se dělá pomocí tzv. diskontní míry. Jak vysoká má diskontní míra být, je ovšem nejednoznačné. Ve standardních ekonomických modelech se většinou počítá s úrokovou mírou, neboť to je nejlepší ocenění času, jaké máme k dispozici. Někteří autoři s tím však nejsou spokojeni a používají tzv. společenskou diskontní míru, která je obecně nižší než tržní úrokové míra (viz http://www.nber.org/papers/w7983.pdf).
Nicholas Stern ve svém reportu ovšem argumentuje, že diskontní míra by měla být co nejblíže nule, neboť uvažujeme-li o blahobytu příštích generací, nemáme právo náš blahobyt upřednostňovat, tím spíše, jde-li o přežití budoucích generací. V modelech je nakonec použita diskontní míra 0,1 %, což je extrémně nízká hodnota, nikde jinde nevídaná. Rozhodnutí o nízké diskontní míře znamená, že v logice modelu se vyplatí vydat dnes 100 korun, pokud za rok získáme 100 korun a 10 haléřů…
To samo je velmi problematické rozhodnutí, ale Sternova zpráva ho zkomplikovala dalším rozhodnutím, když ignorovala skutečnost, že příští generace budou bohatší než my. Podle Sterna je 100 korun pro nás totéž jako 100 korun (upravených diskontní mírou) pro příští generace. To je ovšem diskutabilní: Bude-li příští generace dvakrát bohatší než my, neměla by na ochranu proti důsledkům oteplování vydat dvojnásobek toho co my?
Jeden příklad uvedený Williamem Nordhausem (http://nordhaus.econ.yale.edu/SternReviewD2.pdf) dokonale ilustruje důsledky nastavení parametrů Steinova modelu. Dejme tomu, že existuje 10% šance, že po roce 2200 se sníží celosvětové bohatství o 0,01 %. Kolik peněz bychom dnes měli vydat, abychom toto nebezpečí odvrátili? I ten nejcitlivější a nejohleduplnější člověk by zřejmě nevydal ani korunu. Podle Steinova modelu bychom však měli být ochotni vydat až 2 % našich příjmů, abychom toto riziko eliminovali. Tak obrovské výdaje jsou v modelu ospravedlnitelné, protože sebemenší snížení blahobytu budoucích generací se sčítá s minimálním diskontním faktorem. A tak sčítáme-li dostatečně dlouho, dostaneme se k obrovským číslům.
Je škoda, že Sternova zpráva použila tak extrémní předpoklady pro to, aby splnila očekávání svých zadavatelů, tj. především britské vlády. Změny klimatu jsou natolik důležité, že se jim věnovat musíme. Nelze však „nastavovat parametry“ tak, abychom dosáhli dostatečně šokujících výsledků, které se dostanou na první strany novin.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)