Tak například vyhláška č. 175/1930 Sb. říká, že vysvědčení o absolvování oboru hostinského při odborné škole hostinské a hotelové v Mariánských Lázních nahrazuje dvě léta zaměstnání pomocnického, potřebného pro průkaz způsobilosti k nastoupení živnosti hostinské a výčepnické.

Nebo zákon č. 131/1930 Sb., ve kterém se ukládá soudům, kterým byly nebo budou odevzdány veřejné knihy o nemovitostech v zemi Slovenské a Podkarpatoruské, vedené dříve cizími soudy (úřady) nebo orgány cizího státu, aby ihned vyzvaly stanovené osoby, aby vznesly své námitky proti správnosti zápisů.

Z oblasti financí je možné připomenout zákon č. 190/1930 Sb., dle kterého se na zmírňování následků tehdejší hospodářské krize povoluje pro rozpočtová období 1930 a 1931 nad výdaje stanovené státním rozpočtem mimořádný úvěr ve výši 150 mil. Kč, přičemž ministr financí se zmocňuje, aby částku tuto opatřil úvěrovými operacemi, a vládě se ukládá určit, jak se má použíti tohoto mimořádného úvěru.

Není Metuzalém jako Metuzalém

Ne všechny české Metuzalémy lze však házet do jednoho pytle. Některé předpisy z doby Rakouska-Uherska, z první republiky či poválečné éry lze stále ještě aplikovat. V dnešní době je hojně uváděn například zákon o zrušení šlechtických titulů, a to patrně v souvislosti s nutkavou potřebou českých novinářů důsledně oslovovat jednoho z předních českých politiků šlechtickým titulem.

Konkrétně se jedná o zákon č. 61/1918 Sb., jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty apod.). Bývalí šlechtici podle zákona „nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví“. Zákon však žádnou sankci za porušení ustanovení neobsahuje.

Odbojáři

V souvislosti s přijetím zbrusu nového zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (č. 262/2011 Sb.), o kterém se poměrně hodně diskutovalo, je možno vzpomenout i na účastníky odboje druhého a prvého. Sáhnout můžeme například do platného zákona č. 34/1946 Sb., jímž se vymezuje pojem "československého partyzána". Touto osobou je dle uvedeného zákona mimo jiné státně spolehlivý československý státní občan, který se před 10. květnem 1945 zúčastnil aspoň jedné akce se zbraní nebo s destrukčními prostředky proti nacistickým nebo fašistickým okupantům nebo jejich pomahačům přináležeje po stanovenou dobu k jednotce vyvíjející v týlu nepřítele bojovou nebo záškodnickou činnost“ (t.j. k partyzánské jednotce).

K dispozici jsou ale i mnohem starší zákony vztahující se k boji za svobodu. Řada z nich však pozbyla svého reálného opodstatnění. Jmenovat je možno zákon č. 282/1919 Sb., o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů. Podle něho se vláda zmocňuje, aby stanovila zásady, dle nichž příslušníkům československých zahraničních vojsk (legionářům) mohou býti dány dispense od všeobecně platných formálních podmínek pro dosažení různých státních úřadů, pokud žadatel skutečně odborně vyhovuje (kupříkladu co do výšky těla, věku, stavu, formálního průkazu o předepsaných studiích atd.).

Co říkají statistiky?

Podle předloňského článku Miloše Šenkýře v Lidových novinách (Spočítejme zákony. Ale jak?), kterého si všimla i Česká advokátní komora, bylo na území České republiky od roku 1918 vydáno 60 tisíc právních předpisů. Dalších 10 tisíc předpisů bylo převzato v roce 1918 od Rakouska-Uherska, mnohé z nich přitom nejsou ani zdokumentované. V České republice dnes platí přibližně 15 000 předpisů, přičemž každý rok je ve Sbírce zákonů vyhlašováno 200-300 právních předpisů. Odhadnout, kolik předpisů mezi všemi platnými zákony, nařízeními a vyhláškami je zbytečných, si netroufám. Jisté je pouze to, že ve změti právních předpisů se pomalu přestávají orientovat i odborníci. Po lidech však stát požaduje, aby se jimi řídili.