Končí druhá dekáda účinnosti právních předpisů v oblasti soukromého práva, které byly nově přijaty nebo zásadně změněny po roce 1989. Přesto rozdíly mezi úpravou občanského a obchodního zákoníku zůstávají inspirujícím problémem pro právnické debaty. Podnikatelská veřejnost však takové nejasnosti může oprávněně vnímat spíše jako projev nejistoty právního prostředí.

Příklad: jak se promlčují obchodněprávní nároky, když jedna strana již v soudním řízení dosáhla pravomocného rozsudku, kterým jí byl nárok přiznán? Může překvapit, že uznávané komentáře k obchodnímu zákoníku ještě v posledních letech poskytovaly na tuto otázku velice odlišné odpovědi. Existenci rozdílných výkladů dokládá i fakt, že ještě během posledních dvou let vyšlo několik zásadních rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázce promlčení obchodněprávních nároků.

Ve světě občanského práva platí, že od právní moci soudního rozhodnutí, které oprávněnému přiznalo žalovaný nárok, má oprávněný deset let na to, aby zahájil exekuci. Pro oblast obchodního práva ale soudy dovodily, že se uvedená úprava nepoužije. A tak by vítěz obchodního soudního sporu (stejně jako například zájemce o koupi pohledávky či investor při posuzování hodnoty podniku) měl počítat s tím, že u jeho práva se promlčecí doba nepočítá od okamžiku pravomocného vítězství u soudu, nýbrž zpětně od původní splatnosti pohledávky.

Poměrně často se přitom stává, že soudní řízení se vleče dlouhá léta a soud rozhodne až po uplynutí promlčecí doby. Oprávněný pak má (v nejhorším případě) na zahájení exekuce jen tři měsíce po právní moci rozhodnutí, kterým byla skončena leckdy vyčerpávající a dlouholetá právní bitva. Postavení věřitele z obchodněprávního závazku je tak podstatně horší než postavení věřitele ze závazku občanskoprávního. Ten má na zahájení exekuce deset let od svého konečného soudního vítězství.