Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným… Pomocí slavné věty mistra Důry si dovolím postesknout, že namísto hovorů o rozmarech počasí a letních radovánek udržují v těchto dnech naši pozornost ve střehu politici svými etudami. Vzpomeňme přitom, že poměrně nedávno, krátce po Novém roce, plnila média titulky o krachu nově zaváděného softwaru na výplatu sociálních dávek. Registr dávek se periodicky hroutil a spolu s ním i tisíce poživatelů dávek čekajících v nekonečných frontách. Nechybělo mnoho a s uvítáním roku 2013 jsme se mohli dočkat obdobné blamáže státních úředníků, která by se v tomto případě výrazněji dotkla firem.

Od ledna příštího roku se pro podnikatele a pro jejich zaměstnance měl zvrátit zažitý model zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Zákon z roku 2006 měl původně přesunout odškodnění z oblasti pracovního práva do oblasti sociálního zabezpečení. Firmy měly do státního rozpočtu odvádět platbu pojistného v jednotné výměře (bez ohledu na své konkrétní poměry a opatření na úseku bezpečnosti práce). Poškozeným zaměstnancům pak měla náhradové nároky, jako například bolestné, ztížení společenského uplatnění či ztrátu na výdělku (rentu) do budoucna namísto pojišťoven vyplácet Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) formou sociálních dávek.

Ačkoliv měl zákon již od počátku víc odpůrců než přívrženců, stát jeho potřebu vždy sveřepě obhajoval. I navzdory tomu, že systém zákonného úrazového pojištění v současné době bez vážných poruch funguje a ČSSZ nemá potřebné zkušenosti ani personální a materiálové zajištění kapacitně zvládnout další agendu. O celkové „připravenosti“ projektu svědčilo i opakované, celkem šestileté oddalování účinnosti zákona.  

Nakonec ministerstvo práce a sociálních věcí po neúspěšném pokusu o legislativní facelift navrhlo letos zákon zrušit. Snad k tomu přispěla i zmiňovaná lednová ostuda na úřadech práce. Jelikož se změna měla dotknout víceméně všech zaměstnavatelů a desítek tisíc nemocných zaměstnanců, vláda se tím pravděpodobně vyvarovala dalšího selhání státní správy, tentokrát v podobě administrace úrazových náhrad. Nyní je osud „zákona o zrušení zákona“ v rukou Parlamentu. Firmy tudíž mají naději, že platby poukazované na úrazové pojištění doputují na správný účet, a jejich zaměstnanci se zase snad včas dočkají svých nároků.

Nezbývá než doufat, že stejně jako úrazový zákon si zákonodárci vezmou na přetřes i další „hity“. V pracovněprávní oblasti bych měl hned několik tipů, třeba povinnost preventivní lékařské prohlídky při každém nástupu do zaměstnání, nutnost ohlašovat práci občanů EU či povinnost nosit při sobě neustále pracovní smlouvu.