České úřady věří listinám z Albánie, Běloruska nebo Severní Koreje. Na druhou stranu chovají hlubokou rezervovanost vůči administrativě USA, Německa nebo Velké Británie. Neotřelý přístup má své výhody: rozšiřuje investorům ze Západu právní rozhled a tříbí jejich názor na podnikání v Česku.
Pracovníci na poli české korporační administrativy jistě důvěrně znají pojem apostily. U českých notářů, rejstříků a jiných úřadů je v obchodních věcech zcela běžné, že i u rutinních dokumentů vydaných cizím státem, jako jsou výpisy z obchodního rejstříku nebo výpisy z rejstříku trestů, se vyžaduje v České republice apostila.
Apostila je potvrzení centrálního úřadu dané země (například ministerstva spravedlnosti), že nižší úřad, který orazítkoval veřejný dokument (například státní zástupce vydal výpis z rejstříku trestů nebo notář ověřil podpis na plné moci), je skutečně úřadem, který razítko užil oprávněně.
Jistota je jistota
Český úřad se tak očividně chrání před vážným rizikem, kdyby se například ukázalo, že německý soud, který vytiskl a orazítkoval výpis z obchodního rejstříku, žádným soudem nebyl.
Jsou však země, k nimž má český stát řádově vyšší důvěru a žádnou apostilu od nich nevyžaduje. Jejich úřady jsou takříkajíc jako naše vlastní. Jedná se – namátkou – o následující státy: Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Jemen, Kazachstán, Korejská lidově demokratická republika, Kyrgyzstán, Mongolsko, Rusko, Sýrie, Tádžikistán, Turkménie a Ukrajina.
Naproti tomu je jistě prozíravé a chvályhodné, že v obchodních věcech nedůvěřujeme úřadům takových zemí, jako je Finsko, Německo, Nizozemsko, Švédsko, USA nebo Velké Británie. K dokumentům z těchto zemí české úřady apostily nekompromisně vyžadují.
Z praxe mohu dosvědčit, že investorům z uvedených zemí je požadavek na apostilování všech ověřených podpisů a výpisů z rejstříku ku prospěchu rozšíření jejich právního rozhledu, neboť nezřídka se s požadavkem apostily nikde jinde nesetkali.
Jistě chápu, že nelze donutit žádnou zemi, aby s Českou republikou uzavřela smlouvu o právní pomoci a vzájemném uznávání veřejných listin. Nejsem si však jist, jestli je ku prospěchu naší národní hrdosti trvat na apostile na každém holandském výpisu z obchodního rejstříku nebo na potvrzení švédského notáře o ověření podpisu.
Přesněji řečeno, jsem si zcela jist, že trochu velkorysosti nikdy neškodí, zvláště pokud trváním na apostilách nic nezískáváme. Přál bych si, aby se česká právní komunita včetně notářů a veřejných rejstříků shodla tiše na tom, že slevíme alespoň jeden krůček ve formálních požadavcích a přestaneme apostilu v běžném korporačním provozu vyžadovat – přinejmenším u veřejných listin z evropských zemí.