Jak vypadala v dobách předchozích lokální ekonomika, obchod, ekonomické myšlení a co to vše předznamenalo pro dnešek a budoucnost? Dozvíte se v seriálu sond do tuzemské ekonomické historie, který pro Vás na Patria.cz vydáváme každý letní víkend. Zahájili jsme jej dobami Rakousko-Uherska a obdobím první světové války v rozhovorech s docentkou Antonií Doležalovou. V seriálu rozhovorů pokračujeme meziválečným obdobím až po období  po druhé světové válce a měnovou reformu 1953 rozhovory s Petrem Chalupeckým z Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze, autorem publikace Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století. Témata aktuálního rozhovoru? Měnová reforma roku 1945 a především roku 1953. Revoluce 1948. Stanovování cen, úloha Státní banky i Tuzex.

Patria.cz: Čím se hned po válce platilo?

U nás to byla protektorátní koruna, říšská marka a vojenské poukázky, které se emitovaly pro vojáky z východní fronty, na Slovensku obíhaly maďarské pengö a slovenská koruna. Tam se pak dohadovalo, jaký bude kurz, protože díky nižšímu znehodnocení a nižšímu finančnímu vysávání by slovenská koruna byla silnější. Ale je otázka, jestli by si to udržela i v nových poměrech z hlediska důvěry.

Říšské marky a maďarské pengö byly stahovány z oběhu už v květnu a v červnu, takže se vyloučily měny, které neemitovala buď Národní banka československá v Praze nebo Slovenská národní banka na Slovensku. Dohodli jsme se na směnném poměru jedna ku jedné, byť se to Slovákům úplně nelíbilo.

V září 1945 se vytvořila komise, která měla připravit reformu. Dojednávalo se, kolik se vrátí peněz do oběhu, jaké budou daně a majetkové dávky. Také se řešila náprava cen.

Patria.cz: Co náš platební styk se zahraničím hned po válce?

Po reformě byl nastaven kurz na 50 Kč za dolar. Od toho se odvíjely další kurzy. Nebyl ale rovnovážný. Tím, že jsme se vyhnuli Marshallovu plánu, jsme byli odkázáni na to řešit problémy pouze vlastními silami, což nebylo možné. Potřebovali jsme příliv zahraničního kapitálu, úvěrování dovozu a vývozu, atd., protože jsme měli deficity bilance právě ve směnitelných měnách. Takže by pomoc byla vítaná.

Československo muselo reagovat restrikcí, administrativními opatřeními a monopolizací zahraničního obchodu, což způsobovalo další problémy. Také jsme se později přeorientovávali na východ. Odtud k nám v zásadě žádné devizy neproudily, vše šlo přes clearing.

Patria.cz: Jak proběhla měnová reforma v roce 1945?

Stála na filosofii, která by se dala zjednodušit takto: napravit měnové poměry a nikoho nepoškodit, a když už někoho poškodit, tak ať platí bohatí. Ale nestály za tím jen názory levicových nebo komunistických představitelů, bylo to stanovisko sdílené většinou v té Komisi.

Na rozdíl od reformy po první světové válce se stažení oběživa neudělalo formou státní půjčky, ale peníze se zablokovaly formou vázaných vkladů. Přinesli jste nějaké peníze, vyměnili vám jen část a zbytek jste museli odevzdat jako vázaný vklad do své banky. V úhrnu ty vázané vklady byly asi 300 miliard korun. Část patřila fyzickým osobám, část podnikům. Z toho se pak uvolňovaly částky podle nějakých paragrafů a pravidel, která se měnila… na pohřeb, na svatbu, za lázně, a když jste měl dorovnávání do minima, tak se uvolňovaly nějaké peníze každý měsíc. Byla snaha preferovat sociálně slabé. Také se uvolňovaly vklady podnikům na mzdy a základní pracovní kapitál.

Patria.cz: Došlo k nějakým zádrhelům?

I přes stažení oběživa se cenová hladina v průměru – byly i rozdíly v relacích, například potraviny zdražily nejvíce – zvýšila oproti předválečné třikrát. Takže na jednu stranu zde byla snaha restringovat objem peněz v oběhu (cílem bylo 40 miliard korun v oběhu při plném využití kapacit, hned po reformě to mělo být jen 15 až 20 miliard), na druhou stranu proti tomu znatelně zvýšili cenovou a mzdovou hladinu.

Z dat, která jsem viděl, nebylo vůbec jasné, jestli dimenzovali tu počáteční peněžní zásobu na zvýšení cenové hladiny. Spíš se obávám, že ne. Protože hned jak to udělali, tak se zvedla transakční poptávka. Byl velký tlak na uvolňování peněz. Zvýšila se i mzdová hladina, hlavně u nižších mezd, čili opatření mělo určité nivelizační účinky.

Takže tohle hnalo množství peněz v ekonomice výš, než se původně chtělo. Nejvíc se zprvu uvolnilo státu, právnickým osobám a politickým stranám. Kdyby se bývalo uvolňovalo podle pravidel, jak se mělo, a preferovalo se jen nízkopříjmové obyvatelstvo, tak do roku 1948 už tito lidé nemohli mít na vázaných vkladech ani korunu, protože jejich podíl na vázaných vkladech nebyl tak velký.

Patria.cz: Dá se i přesto reforma označit za celkově úspěšnou?

Nesla v sobě spoustu protikladných tendencí, takže nemohla být moc úspěšná. Nárůst cenové a mzdové hladiny neodstranil „přebytek kupní síly“, abychom použili dobový termín. Také to pochopitelně omezilo prostor centrální banky ovlivňovat měnovou politiku. Ještě v roce 1953 zůstalo 78 miliard u fyzických osob a celkem asi 100 miliard.

V prvních letech to uvolňování mělo silnější efekt, potom už ne. V roce 1949 se zavedlo třídní hledisko. Ačkoli když se v polovině února 1953 se bez velké publicity úplně zastavilo uvolňování vkladů, přicházelo mnoho stížností a nářků, do jaké neřešitelné situace dotyčné takové opatření uvrhlo. Na druhou stranu již od roku 1948 si ale spousta lidí myslela, že se to už nikdy neuvolní.

Patria.cz: K jakým změnám došlo po revoluci v roce 1948?

Zákon o financování podniků změkčil rozpočtové omezení podniků, omezil obchodní úvěr, navázal podniky jen na jednu banku. Došlo k reorganizaci peněžnictví – zbyly jen dvě komerční banky, které poskytovaly provozní úvěry podnikům na běžný provoz, a jedna investiční, která poskytovala na investice. To bylo klasické rozdělení, které se používalo v reálném socialismu.

Od ledna 1949 byla zavedena všeobecná daň. Nepřímá daň, která se vybírala na konečném stadiu produkce, která nebyla na rozdíl od pozdější sovětské daně z obratu daní rozdílovou, a neměla tedy záporné sazby. Měli jste cenu zboží a na tu byla daň, buď v pevné sazbě, nebo procentní, podle ceníku. Po roce 1952 se zavedla daň z obratu. Stanovily se velkoobchodní a maloobchodní ceny, a rozdíl mezi nimi byla ta obratová daň. Ale někdy maloobchodní daň mohla být nižší, takže byly i záporné sazby.

Vedlo to k obrovskému přerozdělování prostředků. Ta daň vysála z podniků velké peníze, dále zvedla cenovou hladinu, protože byla spojena se zavedením dvojího trhu, kde ceny byly částečně regulované změnami sazeb té všeobecné daně. Navíc se ty peníze, které se jejím prostřednictvím vybraly, neukládaly u centrální banky, ale na účty státu u Poštovní spořitelny, odkud se potom poskytovaly podnikům. Takže tam docházelo k bankovní emisi peněz. Najednou tedy existovala dvě emisní centra a centrální banka téměř ztratila kontrolu nad výší peněz v ekonomice.

Patria.cz: Vznikal i tlak na mzdy?

Kvůli tomu, že nebyly vyvinuté kontrolní mechanismy na trhu práce, mzdová politika nebyla důsledně prováděna a strukturální přestavba znamenala velké přesuny v pracovních silách, tlačilo to mzdy vzhůru. Navíc se spuštěním prvního pětiletého plánu začal fungovat vzorec nenasytné poptávky po zdrojích, včetně pracovních sil. Tím, jak jich byl nedostatek, zvlášť v dolech a dalších preferovaných odvětvích, se podniky snažily zaměstnance přeplácet.

Od roku 1951 se mzdy dostaly více pod kontrolu. Byly zavedeny tzv. mzdové úhrny a rok na to mzdové fondy. Když byl plán splněn, dostaly podniky peníze na mzdy, když se překročil, tak dostaly víc. Podniky se ale snažily nastavit si plány nízko, aby je překračovaly. Navíc si tvořily rezervy pro případ, že by získaly alespoň plánovaný počet zaměstnanců. V roce 1952 došlo skutečně k nižšímu nárůstu mezd než v roce předchozím, částečně na to mohlo mít zavedení mzdových fondů vliv.

Patria.cz: Jak fungovalo v praxi stanovování cen?

Dělalo se to na plánovacím úřadu. Většinou podniky měly nějakou představu a vyjednávalo se o tom. Nestanovovaly se všechny ceny – u spotřebního zboží sice ano, ale v podnikovém sektoru některé ceny vyplynuly z dohadování mezi podniky a některé byly určené centrálním úřadem podle minulého vývoje, jejich výpočtů rentability podniků a jejich preferencí.

Problém byl u nových výrobků. Podniky často dělaly to, že zavedly velmi malou inovaci nebo nový výrobek, který byl určitou modifikací nějakého staršího, takže pak mohly stanovovat cenu podle nákladů. Čím složitější byl výrobek, tím hůř se pak úřadu argumentovalo proti podnikové ceně. Ceny fixované Státním úřadem plánovacím, a to jak v průmyslovém, tak i ve spotřebním sektoru, se pak od roku 1952 vyhlašovaly formou ceníků.

Patria.cz: Jak se po převratu vyvinula úloha Státní banky?

Klíčové bylo, že banka spadala pod Ministerstvo financí, takže byla podřízena jemu a současně od roku 1949 také plánu. Centrální banka měla v centrálně plánované ekonomice sovětského typu úplně jiné funkce než dnes. Měla přes úvěry kontrolovat podniky, jestli dodržují plán. Také emitovala peníze, kontrolovala maloobchodní obrat a výplatu mezd a podobně.

Patria.cz: Pojďme k reformě 1953. Co byly její cíle?

Soudruzi to zdůvodňovali tak, že reforma v roce 1945 a vývoj po ní byly prosazením zájmů buržoazie na úkor dělnictva a vysoké zisky soukromého sektoru vytvořily inflaci. Nerovnováha se v letech 1945–1948 sice zvyšovala, ale z poněkud jiných důvodů. O některých jsme již mluvili.

Hlavní podíl na vzniklé nerovnováze však má období po roce 1948. Klíčovým faktorem byla totiž strukturální přestavba, přechod na těžký průmysl a v o něco menší míře zavádění samotného centrální plánování. Plánování dlouhodobě vedlo k nižší efektivitě, krátkodobě k nedostatkům. Během první pětiletky se velmi často měnily výrobní programy podniků a tlačilo se na zvyšování produkce nad hranici výrobních možností. Výsledkem byl nadměrný růst nákladů a zvýšení intenzity nedostatku. Další náklady přinesla přestavba kapacit, aby vyhovovaly horší kvalitě surovin ze SSSR. Tyto všechny faktory si vyžádaly obrovské zdroje přinejmenším krátkodobě přesahující výnosy z těchto změn a investic.  Rozdíl pak zaplatili lidé právě v měnové reformě.

Další faktor byl zahraničně-politický. Sovětský svaz se v roce 1950 odpoutal od vazby na dolar. Stanovil si vlastní paritu rublu ke zlatu bez ohledu na dolar a postavil ji na vlastní zlaté zásobě. Chtěl po ostatních, aby navázali na sovětský rubl. Československo ale jako jedna z mála zemí východního bloku byla členem Mezinárodního měnového fondu a od roku 1945 jsme tak vázali korunu na dolar a přes něj na zlato.

Patria.cz: Takže šlo o to nechat se vyloučit?

Už v roce 1948 jsme řešili, jestli vystoupit, nebo ne. Nechtěli jsme ale měnit paritu vůči dolaru, protože by to jednak zhodnotilo naše dluhy a závazky vůči Západu, a jednak by to komplikovalo naši pozici v rámci obchodní dohody GATT, kdy by bylo potřeba vyjednat nové smlouvy.

Stejně jsme od brettonwoodských institucí nedostali úvěry, které jsme chtěli, protože Spojené státy je blokovaly. Od MMF jsme dostali asi jen 6 miliónů dolarů v roce 1948, protože jsme potřebovali uhradit dluhy plynoucí s deficitního vývoje platební bilance. Stejně to bylo málo a zachránil nás až úvěr od Sovětského svazu. Také jsme Fondu neposkytovali podklady a data, které jsme se zavázali dodávat. Poskytovali jsme indikátory jen selektivně, skoro všechno u nás bylo tajné.

Vyhodili nás nakonec za změnu zlaté parity koruny, která se nastavila výrazně vysoko. Mysleli jsme vlastně rašínovsky - že to donutí podniky, aby byly efektivnější. Ale v centrálním plánování to nemohlo fungovat. Takže se to pak řešilo různými koeficienty.

Jednomu se neoficiálně říkalo cvrček. Oficiálně se nazýval systémem vnitřního reprodukčního cenového vyrovnávání a byl zaveden v rámci Šikovy reformy, tuším v roce 1967. Podle ziskovosti oboru nebo odvětví a jejich schopnosti generovat zahraniční měny se jim nastavovali přirážky nebo srážky z oficiálního kurzu. Mělo to být přechodné opatření, které mělo vést ke sjednocení kurzů a v konečném důsledku ke směnitelnosti koruny. Směnitelnost se tehdy nerealizovala, ale cvrček nakonec zůstal až do roku 1989.

Patria.cz: Jak byla přijata měnová reforma v roce 1953? Uvěřil vůbec někdo oficiálním důvodům?

Je evidentní, že prezident Antonín Zápotocký věděl o přípravách. Věděl o nich i Gottwald, ale reformy se nedožil. V Míčovně Pražského hradu proběhlo o víkendu před reformou zasedání Ústředního výboru. Zápotocký tam měl projev a musel reformu soudruhům nějak vysvětlit, protože s ní všichni nebyli úplně srozuměni. Nečekali, že přijdou o peníze. Některým soudruhům se samozřejmě měnily peníze v lepším kurzu.

Podle mě ta reforma byla tvrdší, než by odpovídalo stupni nerovnováhy. Takové drastické redukci oběživa a úspor situace neodpovídala. To ostatně dokazuje i první vlna snižování cen, která proběhla již na podzim téhož roku. Reforma nejenom že sebrala úspory, ale také zvýšila cenovou hladinu asi o 14 procent. Ceny vázaného trhu se zvýšily a snížily se ceny volného trhu, ale blíže to bylo volným cenám. Navíc se zase měnily cenové relace.

Patria.cz: Když už jsme u mezinárodních ekonomických vztahů, pojďme se podívat na Tuzex. Jaký byl vlastně jeho smysl?

Tuzex měl svého předchůdce, jmenoval se Darex. Hlavně se tam prodávalo dárkové zboží cizincům a diplomatům, co zde pobývali, abychom získali valuty. Zrušil se v souvislosti s měnovou reformou. Tuzex se zavedl zas o něco později v roce 1957, když jsme chtěli využít oteplení vztahů mezi východem a západem a drobného nárůstu přílivu cizinců. Prodávali jsme tam mimo jiné exportní zboží vyrobené zde.

Hlavně jsme prostřednictvím Tuzexu ale chtěli stahovat devizy od domácího obyvatelstva. Už od roku 1945, když jste měl valuty, které jste si třeba v zahraničí vydělal, tak jste musel správně zajít do banky a vyměnit je za koruny. Aby neměli lidé pocit, že jsou okrádáni, dostávali od roku 1957 za valuty bony, které se daly utratit jen v Tuzexu, kde byla výrazně bohatší nabídka spotřebního zboží oproti běžné maloobchodní síti.

Zboží ze Západu se u nás vyskytovalo jen ve velmi omezené míře, protože jsme brali zahraniční obchod tak, že je tu od toho, aby dovážel, co se u nás nevyrábí, nebo co potřebujeme, abychom mohli vyrábět co nejvíc produktů doma. Dovážely se proto především suroviny a zařízení, a když něco zbylo, přivezlo se spotřební zboží, třeba jižní ovoce. Deviz ale bylo málo, a navíc konkurenceschopnost domácí ekonomiky v čase klesala.

Když někdo vyjížděl, potřeboval devizový příslib. Dostal za koruny omezené množství peněz v nějakém turistickém kurzu, který rozhodně nebyl ten úředně nastavený v roce 1953 a oficiálně prezentovaný.

Ing. Petr Chalupecký vyučuje na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE. Zkoumá především československé ekonomické dějiny po druhé světové válce. V roce 2015 s kolektivem autorů vydal publikaci Mezinárodní hospodářské vztahy zemí střední Evropy v první polovině 20. století.