Letošní rok opět připomíná mandátové „dilema“ amerického Fedu. Jak velké ale opravdu je?

Když byla ekonomická aktivita poměrně silná, dvojí mandát americké centrální banky zase tak často zmiňován nebyl. Hovořilo se hlavně o potřebě snížit inflaci k cíli ve výši 2 %. Nyní vystupuje do popředí i druhá strana mandátu – ekonomická aktivita, respektive zaměstnanost. Na co by měl Fed klást větší váhu? V určitém smyslu jde o podobné téma, jako maximalizace hodnoty firmy.

Onomu dilematu „inflace vs. zaměstnanost“ jsem se zde věnoval nedávno, dnes bych jej rád uchopil z dlouhodobějšího pohledu. Ten totiž může ukazovat, že ani v situacích, jako je ta současná, nemusí být dvojí mandát zase takovým oříškem. Jak jsem naznačil, může to být do určité míry podobné, jako různé diskuse, zda by firmy měly maximalizovat hodnotu pro akcionáře na straně jedné, či se snažit o maximální spokojenost zákazníků a dalších zúčastněných na straně druhé.

U centrální banky a jejích dvou cílů je dobré mít na paměti, že pokud se utrhne inflace dlouhodobě od cíle, bude to mít nakonec negativní dopad i na zaměstnanost. Ta v takovém případě může nejdříve těžit z (nemístně) uvolněné politiky. Ale nakonec za to zaplatí ve chvíli nastupující úporné snahy o zkrocení inflace utržené ze řetězu. Z tohoto pohledu tak zaměstnanost a inflace nejsou na stejné úrovni: Pokud to jde, centrální banka se snaží dosáhnout optima u obou. Ale pokud to nejde, nejdřív je inflační cíl. Protože jeho nedosažení, či spíše nedosahování by následně znemožňovalo dlouhodobější dosahování cíle u zaměstnanosti. Přestože krátkodobě by se to třeba podařilo.

Ne nadarmo tak má řada centrálních bank oficiálně jen cíl jeden, s tím že ale bere do úvahy i ekonomickou aktivitu a zaměstnanost. Projevovalo se to celkem jasně v posledních letech tak, že centrální banky se na jednu stranu v první řadě snaží o snížení inflace. Ale na stranu druhou nepřikročily k drakonickým opatřením, které by inflaci poslaly k cíli velmi rychle. Právě kvůli tomu, že v takovém scénáři by ekonomika jako celek trpěla příliš. Svým způsobem se pak dá říci, že Fed a další centrální banky sledují dlouhodobé ekonomické blaho přes snahu udržet stabilní inflaci na cíli. Je to nutná, ale samozřejmě ne jediná podmínka takového blahobytu.

Jak jsem uvedl, nyní téma kvůli slábnoucí ekonomické aktivitě nabírá na relevanci a pro „taktické“ detaily viz i „Další testování víry v přechodnost inflace“. Ona paralela s firemním sektorem a maximalizací hodnot pro akcionáře je pak jednoduchá: Poměrně často můžeme v této oblasti narazit na „dilemata“ ohledně toho, zda má firma maximalizovat zisky, hodnotu, či spokojenost zákazníků, zaměstnanců, atd. Do určitého (nezdravě marketingového*) extrému se pak před pár lety celá věc posunula kvůli vlně ESG. Z mého pohledu jde také o dilema nedilema. Krátce řečeno:

Pokud chce firma maximalizovat svou hodnotu, musí mít dobrý dlouhodobý výhled. Tudíž musí mít spokojené lidi venku (zákazníky) i uvnitř. Někdy se mohou zdát jednotlivé prvky v konfliktu podobně, jako se může zdát v konfliktu cíl inflace a zaměstnanosti. Jenže z dlouhodobého/strategického pohledu tomu tak není. Bez stabilního cenového vývoje není to druhé. Bez spokojenosti lidí, není maximalizace hodnoty (tou není krátkodobé ždímání zisků a šponování ceny akcií).

Více z trhů a ekonomiky i na X: @JiriSoustruznik