„Respektuji víru, ale pochybnosti jsou tím, co vás opravdu poučí“ - Wilson Mizner
Nedávno propuknuvší nákaza mexické chřipky je perfektní metaforou k bouři, která se světovými kapitálovými trhy prohání již skoro dva roky. Místo mexické chřipky si dosaďte slovíčko dluh či kredit. Místo nosičů nákazy doplňte banky. Ve druhé vlně pak vlastníky nemovitostí (pohříchu zejména v anglosaské části tohoto světa, alespoň prozatím) a investory. Jen málo z nás bylo před touto nákazou imunních. Jak řekl na posledním setkání akcionářů společnosti Berkshire Hathaway její čelný představitel Warren Buffett – „Domnívám se, že každý s byť jen minimální vazbou na finanční trhy k této krizi přispěl. Něco z toho plynulo z chamtivosti, něco z čiré hlouposti a něco z pocitu, že když to dělají i ostatní, tak proč ne já…“ Všichni jsme se kolektivně do určité míry zbláznili, proto se nyní můžeme – jeden po druhém – vracet do stavu příčetnosti.
Po téměř bezprecedentním růstu akciových trhů v období posledních skoro dvou měsíců se tak může zdát, že bouře ustupuje a vše se vrací do starých kolejí. Nákaza se však mohla jenom dočasně stáhnout. Počty bankrotů a objemy nesplácených dluhů budou pokračovat v růstu, stejně tak počty nezaměstnaných. Spotřebitelská poptávka bude v již zmíněném anglosaském prostoru klesat tak, jak si jednotliví spotřebitelé znovu postupně budují finanční rezervy a navyšují úspory. Soukromá sféra se stáhla do ústraní a jediné co expanduje je stát a vlády, nafouknuté nedobrovolnými budoucími závazky daňových poplatníků. Poté, co vlády strávily několik desetiletí snahou omezit monopolní či oligopolní praktiky bankovního sektoru, se nyní ty samé vlády chovají jako polobozi a rozhodují o žití či nežití jednotlivých firem. To, zda firmy tuto recesi přežijí nebo ne nebude do značné míry funkcí trhu v tom čistě kapitalistickém smyslu, ale toho, zda se to hodí do krámu té které vládě. To nepochybně není ekonomika, jíž by se chtělo mnoho inovativních podnikatelů účastnit. V tomto světle tak poslední růst trhů připomíná spíše nafouknutého maskota jednoho francouzského výrobce pneumatik, než vytrvalostního atleta typu Romana Šebrle.
Prezident Barack Obama a jeho administrativa už se ani příliš netají tím, že ve Spojených státech budují socialismus (či komunismus, záleží jak se na to díváte) nového stylu a ještě se přitom stihnou pošklebovat nebohému Hugo Chávezovi, který v porovnání s nimi vypadá jako provinční aparátčík. Minulý týden přinesl důkazů víc než dost:
- minimálně tři banky indikovaly zájem vrátit peníze, které jim byly více či méně nedobrovolně vnuceny v rámci programu TARP. Netrvalo dlouho a ministr financí Timothy Geithner se nechal slyšet, že to zase nebude tak jednoduché, banky budou muset projít dalším zkoumáním zda jsou adekvátně kapitálově vybavené a kdesi cosi. Svět by si měl konečně uvědomit, že hlavní americké banky de factou jsou znárodněné – bez požehnání newyorského Fedu a Fedu jako takového si nekoupí ani nové kancelářské židle.
- Držitelé dluhopisů amerických automobilek, kteří odmítli přistoupit na pro ně ne zcela výhodné podmínky jejich konverze byli B. Obamou v živém televizním vystoupení označeni téměř za velezrádce. Prezident možná pozapomněl, že práce institucionálního správce majetku není dělat charitu, ale vykonávat správu majetku dle určeného mandátu.
- Vláda usoudila, že 1. června pošle do bankrotu. Není pochyb o tom, že by si to tento moloch zasloužil mnohem dříve, na mysl se však vkrádá otázka, z jakého titulu si vláda osobuje právo takto vstupovat do čistě komerčního rozhodování?
Na konci týdne se k tomu všemu ještě přidala obava, že by Spojené státy mohly přijít o svůj AAA rating. Vzhledem k tomu, jakou rychlostí se nyní ve Washingtonu točí tiskařské lisy na peníze, by tento rating USA neměly mít už nyní…
Hezký týden přeji,