Pokud by se našel někdo, kdo z finanční krize vyšel vítězně, museli bychom ho hledat v Asii. Oproti americké ekonomice poškozené situací na Wall Street je Čína všeobecně vnímána jako lídr. Z tohoto pohledu nejen že došlo k přesunutí geopolitické rovnováhy na východ, následovat budou i investiční portfolia. Vítejte v nové investiční realitě.
Jako na každém názoru i zde najdeme něco pravdy. Čínská fiskální politika je v porovnání k Západu pozoruhodně silná a její oživení se odvíjí překvapivě rychle. Z obecnějšího pohledu lze říci, že po finanční krizi z let 1997-98 je celý region dopadů současné bankovní krize spíše ušetřen.
Potíže však vyvstávají při přeměně ekonomického růstu na návratnost investic. Šanghaj pro investory jen stěží představuje zlatý důl. Charles Dumas z Lombard Street Research pozoruje, že po prudkých vzestupech a pádech z několika posledních let byl index Shanghai Composite v polovině září na přibližně 3,5 – 4krát vyšší úrovni než před 15 lety, což implikuje roční posílení ve výši 8,5 – 9 %. To je, jak Dumas správně dodává, dosti bezútěšné v zemi s 10 % trendem reálného růstu, respektive s 15% průměrným nominálním růstem. A vzhledem k extrémní nestálosti cen čínských akcií se jedná o velmi riskantní výnos. Podobnou situaci lze zaznamenat ve většině zbytku Asie, s výjimkou Indie a Hong Kongu.
Uvažujeme-li o tom, zdali si investoři v budoucnu povedou lépe, stojí za to provést porovnání s Japonskem 80. let. V té době se exportem tažený japonský růst nacházel v nesnázích. Model, který dobře fungoval v případě malé ekonomiky, se záhy, jakmile se Japonsko vyhouplo do role globálního ekonomického obra, stal důvodem frikcí s USA a Evropou. Ovšem po prasknutí bubliny na akciovém trhu a na trhu nemovitostí a po následující bankovní katastrofě došlo k úplnému rozložení tohoto modelu.
V období boomu nebyl japonský korporátní kapitalismus k akcionářům moc přátelský. Společnostem šlo primárně o prospěch managementu a zaměstnanců. Malá část zisku se vyplácela formou dividend a neexistovala žádná odpovědnost k akcionářům.
Nicméně domácí a zahraniční investoři nadšeně kupovali akcie a byli odměněni kapitálovým růstem. Jejich nadšení se stalo sebenaplňujícím proroctvím. Jako podle Ponzi schématu Bernarda Madoffa šlo všechno dobře, dokud na trh proudily peníze. Pak ale bublina praskla a od té doby již akcie své hodnoty z této doby rozkvětu nedosáhly.
Dnes je Čína z hlediska ekonomik rozvinutého světa považována za podobně nepohodlného nocležníka. Její exporty tažený růstový model podpořený podhodnoceným měnovým kurzem způsobuje rostoucí frikce v oblasti mezinárodního obchodu, zatímco její přebytečné úspory se hromadí ve formě dolarových dluhopisů ve větší míře než tomu bylo a je v Japonsku.
Tento přístup ke kapitalismu je z hlediska akcionářů také relativně nepřátelský. Převažují rodinné modely; to znamená, že v uvedené oblasti existuje trvalý potenciální konflikt zájmů s vnějšími akcionáři. Situaci dále znejasňuje přítomnost představitelů komunistické strany, kteří mohou také zasáhnout do chodu firem. Čína je dosud vzdálena rozuzlení problémů, s nimiž se v roce 1990 potýkalo Japonsko. Nadále zůstává rozvíjející se zemí a stále má co dohánět. Její superkeynesiánská expanzivní odpověď na globální recesi však vrátila čínskou ekonomiku zpět do čela peletonu.
Za komplikovanější je považováno středně dlouhé období. USA a jiné deficitní země budou zvyšovat úspory a na jistou dobu tolerovat slabost své měny. Japonsko a Německo se nechtějí stát čistými dovozci. A všechny největší světové země nemohou být čistými vývozci. Čína nemůže setrvat v rozpočtové expanzi, která je silně vychýlena směrem k suboptimálním investicím. Pokud svou ekonomiku nenasměruje ke spotřebě, bude ji čekat obtížné přizpůsobení mnohem problematičtějšímu globálnímu prostředí.
Doprovodným jevem bude zřejmě opět volatilní trh a s ním spojené riziko vzniku bublin, krachů a skandálů v oblasti způsobu vedení firem. A navíc by bylo bláhové odepsat Spojené státy. Pokud dají dohromady důvěryhodnou střednědobou fiskální politiku, mají obrovskou výhodu: Nejvyšší produktivitu na světě, relativně příznivou demografickou strukturu, nejflexibilnější trh práce v rozvinutém světě a demokracii. Ne že by si Čína vedla špatně. Jak si ale její doposud úspěšný systém povede, až ekonomika dozraje a bude čelit demografickému problému danému politikou jednoho dítěte, je věc druhá. Posun na východ je komplexním jevem, u něhož nelze dělat jednoduché investiční závěry.
(Zdroj: FT)