Na finančních trzích dnes vládne optimistická nálada, podnikatelská důvěra stoupá a globální růst se jeví jako stále pevnější. MMF ve své zprávě z 21. dubna předpovídá, že globální ekonomika tento rok poroste o 4,2 %, což je o celý procentní bod více, než předpovídal před šesti měsíci. Někteří jsou ještě optimističtější a očekávají 4,5% růst nebo růst blížící se průměru dosaženého během let boomu před recesí.
Tento optimismus je částečně odůvodněný. Stejně jako finanční tlak recesi zhoršil, zdravější finanční trhy nyní podporují oživení. Vyšší ceny aktiv pomáhají zvýšit spotřebitelské výdaje a užší spready u korporátních dluhopisů snižují náklady půjček společností. A ekonomické oživení zase zpětně snižuje tlak na finančních trzích.
Problém tkví v tom, že obrat k lepšímu není rovnoměrný. V minulosti platilo, že čím větší byla recese, tím větší bylo oživení. Nyní je tomu ale tak, že země, které oslabení postihlo nejméně - hlavně největší rozvíjející se ekonomiky - zrychlují nejvíce. Čína dosahuje dvojciferného růstu, MMF předpokládá, že HDP Indie tento rok poroste o 9 %, ekonomika Brazílie by podle některých mohla růst o 7 %. Oproti tomu v zemích, které zaznamenaly největší propad, je oživení slabé. MMF očekává, že růst eurozóny tento rok dosáhne jen 1 %, Británie 1,3 %, ovšem v USA více než 3 %.
Jedním z důvodů tohoto vícerychlostního oživení je to, že finanční krize byla do značné míry omezena na bohaté země a oživení z podobných krizí bývají pomalá. Rozdíl mezi růstem USA a Evropy ale poukazuje na to, že tohle nemůže být jediné vysvětlení. Vliv má struktura financování (v Evropě závisí více na bankách) stejně jako flexibilita ekonomiky (produktivita v USA prudce vzrostla, zatímco v Evropě poklesla). Dalším faktorem je prostor pro stimul a jeho efektivita. Díky jejich nízké úrovni zadlužení mnohé z rozvíjejících se ekonomik použily fiskální a monetární stimul rázně a efektivně. Ve Spojených státech Fed otevřel kohoutky a status rezervní měny, který má dolar, poskytl zemi nezvyklou fiskální volnost. Naopak v eurozóně nemají jednotlivé země nezávislou monetární politiku a vlivem vysokého dluhu jim dochází prostor pro fiskální stimul ještě v době, kdy jsou jejich ekonomiky stále slabé.
Existuje nebezpečí, že se rozdíly v růstu budou rozšiřovat, namísto aby se zmenšovaly. V Evropě by růst mohl i zpomalit kvůli rozšíření obav spojených s Řeckem. Velké rozvíjející se ekonomiky, které nemají mnoho nadbytečné kapacity, by se mohly začít lehce přehřívat, což zvyšuje riziko inflace a bublin na trzích s aktivy. Vícerychlostní globální oživení je méně stabilní než synchronizované, protože kombinace politik, která má smysl pro bohaté ekonomiky – postupné utahování fiskální politiky a delší období levných peněz, způsobí zvýšení toku kapitálu do rozvíjejících se ekonomik.
Bohaté ekonomiky nutně potřebují odvážné a důvěryhodné plány na střednědobé snížení zadlužení. Potřebují také kroky v nabídkové oblasti, které zvyšují růst – od daňové reformy (v USA) až k volnějšímu trhu práce (v Evropě). Rozvíjející se ekonomiky musí čelit riziku bublin rychlejším fiskálním a monetárním utahováním, flexibilním měnovým kurzem a omezením přílivu kapitálu. Čína musí již brzy nechat svou měnu posílit. Nedávné zvyšování sazeb v Indii není z pohledu vývoje inflace dostatečné. Udržitelnost oživení v rozvíjejících se ekonomikách bude do značné míry záviset na tom, jak je dosažená prosperita udržována pod kontrolou.
(Zdroj: The Economist)