Když jde o získávání peněž od daňových poplatníků, dovedou být evropské společnosti až neuvěřitelně inovativní. I když Evropská unie oficiálně nad státní pomocí ohrnuje nos, jelikož ohrožuje Komisí tolik opečovávaný vnitřní trh, existuje v unijním zákonodárství tolik děr, že i ten nejtupější byrokrat a ta nejméně konkurenceschopná společnost obvykle nějakou najdou. A často ne právě malou.
Přejděme absurdity typu španělských výrobců elektřiny z obnovitelných zdrojů, kteří své solární panely v noci osvětlují výkonnými reflektory (ano, skutečně se jim to díky vyšším výkupním cenám fotovoltaického proudu vyplatí) a podívejme se třeba do německého Dolního Saska. Tam mohou například zemědělci požadovat kompenzaci za včelíny poničené vlky, jež byli do oblasti nedávno uměle vysazeni. A aby si někdo nemyslel, že Evropská komise v tomto ohledu ostatní zvěř diskriminuje, schválila také úhradu škody způsobenou rysy a medvědy, pokud by v budoucnu k jejich vypuštění na nebohé obyvatele spolkové země došlo. Navrch je třeba připočítat 55 miliard EUR, které EU svým farmářům každoročně rozdá v rámci společné zemědělské politiky.
V dotační sklizni však za zemědělci v ničem nezaostávají ani průmyslové podniky. Němečtí uhelní těžaři dostávají od vlády každoročně dvě miliardy EUR na to, aby mohla země produkovat více skleníkových plynů. Francie zase svému národnímu šampionovi, společnosti GDF , převádí na účet 19 milionů EUR na výzkum biopaliv. Na začátku května přitom společnost vykázala EBITDA za 1Q10 ve výši 5,2 miliard EUR.
V žádostech o almužnu si evropské firmy nezadaly ani před krizí. S dramatickým zhoršením hospodářského klimatu však dotěrnost jejich nastavených dlaní dosáhla nových rozměrů. Již v první fázi krize Komise uvolnila pravidla ohledně poskytování státní pomoci, aby tak bylo možné sanovat banky a udržet nad vodou podniky bez přístupu k úvěrům. Mnoho firem si skutečně takovou pomoc zasloužilo, jelikož jim chyběly provozní kapitál, nebo třeba exportní úvěry. Zdá se však, že do mírně otevřených dveří se mezitím stihli prodrat i farmáři na traktorech a průmyslníci s vysokozdvižnými vozíky.
Do konce února Komise schválila 70 programů, jež členským státům umožňují vyplácet dotace desítkám tisíc farmářů a firem. Mnoho z nich má však s krizí jen málo společného. Británie, Francie, Německo, Itálie a Španělsko získaly povolení k subvencování „zelených“ výrobků prostřednictvím levných úvěrů. Ve většině případů peníze skončí u výrobců aut a jejich dodavatelů. Nejde přitom o malé částky. Podle britské žádosti by z programů v hodnotě 8 miliard GBP mělo profitovat více než tisíc firem.
Automobilový průmysl se může radovat i ve Švédsku. Vládou garantované úvěry možná dostanou i Saab, údajně na zvýšení účinnosti jejich motorů. Saab však už léta vězí v červených číslech a vykazuje jen nepatrný zisk. Štědrou ruku státu využil i . I když společnost odmítla pomoc americké vlády, v Německu a Rumunsku s radostí přijala výhodné půjčky na vývoj úsporného motoru.
Krizi jako důvod pro získání dodatečných podpůrných prostředků hbitě využívají i zemědělci, i když dotace obstarávají už zhruba třetinu jejich příjmů. Kvůli obzvlášť prudkému poklesu cen mléka Komise souhlasila s tím, že vlády mohou mlékařům vyplatit jednorázovou kompenzaci ve výši 15 000 EUR na hlavu. O pomoc se již hlásí rakouští a britští farmáři.
Ekonomická krize, kvůli níž se s dotačními poukázkami roztrhl pytel, však paradoxně schopnost států subvencovat ekonomiku omezuje, jelikož si to zadlužené kabinety zkrátka nemohou dovolit. Například Španělsko plánovalo rozdat svým automobilovým výrobcům 300 mil. EUR. Nyní bude mít možná problém s tím, sehnat aspoň 100 milionů na výrobu „zelených“ vozů. V Británii již zemědělci bědují, že ze slibovaných 15 000 EUR pro každý kravín neuvidí asi nic. Kdyby se tak mohli spolehnout alespoň na nějaké ty vlky.
(Zdroj: The Economist)