Zatímco často diskutovaná privatizace řeckého státního majetku za desítky miliard ještě nevynesla ani euro, v Bělorusku, které od jara těžce svírá měnová krize, se věci hýbají o poznání rychleji. Vláda prezidenta Lukašenka v květnu přistoupila k hluboké devalvaci rublu, což vedlo k prudkému růstu cen importu a obřímu schodku platební bilance (16 % HDP). Následovaly prázdné regály v obchodech, víc jak 35% inflace a hrozba hospodářského kolapsu.
Na rozdíl od Řecka ale Bělorusku nepomohl ani Mezinárodní měnový fond (země nepřistoupila na jím navrhované reformy) ani Evropská unie (kvůli zfalšovaným prezidentským volbám v prosinci minulého roku), a tak musel Lukašenko s prosíkem do Moskvy. Ta sice již z fondu pro bývalé republiky Sovětského svazu uvolnila 800 mil. USD, ale zbylých 2,2 mld. USD slíbeného záchranného balíčku podmiňuje také trochou reforem (hlavně sjednocením směnného kurzu), a hlavně privatizací státního majetku. Samozřejmě do ruských rukou. Okamžitě.
Na začátku července první místopředseda běloruské vlády Uladzimir Semaška prohlásil, že Minsk hodlá do konce roku eliminovat neoficiální tržní kurzy běloruského rublu a nastolit jednotný kurz zhruba na úrovni nynějšího oficiálního kurzu. Mluvil i připravenosti privatizovat státní podniky, včetně korunního šperku domácího průmyslu, producenta hnojiv Belaruskali, jednoho z největších světových výrobců hnojiv. Už tento týden pak Semaška v Moskvě jednal o prodeji podílů v sedmi firmách ruským investorům.
Na seznamu se tradičně ocitl provozovatel plynovodů Beltransgaz, kterého byl rád za 2,5 mld. USD úplně ovládl Gazprom (nyní vlastní polovinu). Lukašenko tak pravděpodobně úplně ztratí kontrolu nad klíčovým potrubím dopravujícím plyn do Polska a Německa, jehož uzavřením v minulosti několikrát Rusy vydíral. Dále jsou na prodej automobilový závod v Minsku, o nějž se uchází ruský KamAZ, a hlavně již zmiňovaný kombinát Belaruskali, jehož cenu Lukašenko vyčíslil na 30 mld. USD a u kterého stojí za to se zastavit trochu déle.
Semaško v Moskvě zmínil, že rozhovory o prodeji Belaruskali, jehož skutečnou cenu analytici odhadují na 20-25 mld. USD, by mohly „postupovat s trochu větší dynamikou“. Narážel tím asi na přehnané cenové požadavky Minsku, který si je moc dobře vědom toho, co prodává. O toto aktivum mají totiž zájem i další hráči. Firmu vlastnící obří ložiska potaše, ze kterého se hnojivo vyrábí, by velmi rád získal ruský konkurent Uralkali kontrolovaný miliardářem Sulejmanen Kerimovem. Spojením podniků by vznikl gigant ovládající téměř 45 % světového trhu s potašem, a tedy i s významným vlivem na ceny hnojiv.
Vidina takové monopolní síly v ruských rukou nenechává klidnou rychle rostoucí a po potravinách bažící Čínu. Ta už v minulosti prokázala, že koncentraci tržního podílu v rukou několika nadnárodních hráčů mimo její kontrolu považuje za ohrožení svých výsostných národních zájmů. V roce 2008 se tajně, prostřednictvím státního hliníkářského koncernu Chinalco, pokusila zabránit spojení a , které by společně ovládly světový trh se železnou rudou. Čínské pozornosti pochopitelně neunikly ani námluvy mezi Uralkali a Belaruskali.
To je dobrá zpráva pro Lukašenka nacházejícího se stále více v ruském sevření. Kreml se ho pravděpodobně v blízké době zbavit nechce, jelikož by se pak Bělorusko mohlo zcela přiklonit k Západu. Výstřední diktátor, který je u moci od roku 1994, se také hodí jako strašák, proti němuž ruští představitelé vypadají o poznání demokratičtěji. Taktikou ruského tandemu Putin-Medveděv až dosud bylo držet Lukašenka lehce nad vodou, občas pořádně vykoupat, ale zavčas vytáhnout, aby se neutopil. Čínská karta pro něj může být vítanou úlevou.
Jednání o vstupu minoritního akcionáře (spekuluje se hlavně o Sinofert Holdings a China Blue Chemical) začala už loni v červnu a podle Semaška jsou čínští investoři za menšinový podíl ochotní dát až 7 mld. USD. Letos v květnu běloruská státní agentura informovala, že rozhovory pokračují. V případě jejich úspěchu by to znamenalo konec kartelového postupu při prodeji potaše, který dosud Belaruskali a Uralkali praktikovaly. Cena důležité suroviny od roku 2001 vzrostla na ze 115 USD za tunu na dnešních 470 USD. V dubnu roku 2008, za paniky na potravinových trzích, se krátce vyšplhala na 635 USD.
Nový kohout na dvorku
Souboj o hnojivo odráží rostoucí čínské sebevědomí a ambici být důležitým hráčem i v regionech, které dosud Moskva považovala za „zónu privilegovaných zájmů“, jak se o bývalých státech Sovětského svazu krátce po rusko-gruzínské válce v srpnu 2008 vyjádřil ruský prezident Medveděv.
Čínský prezident Chu Ťin-tchao na posledním zahraničním turné strávil celé tři dny na státní návštěvě Ukrajiny. V Kyjevě se svým protějškem Viktorem Janukovyčem podepsal smlouvu o strategickém partnerství (dosud toto privilegium v prostoru SNS měly jen Rusko a Kazachstán) a o společných projektech v hodnotě 3,5 mld. USD. Krom bohulibých podniků typu ozdravných pobytů v Číně pro děti z okolí Černobylu, výhodných úvěrů a bezplatné pomoci v hodnotě 80 mil jüanů (12,3 mil USD) se jednalo i o zakázkách pro ukrajinské zbrojovky, o jejichž produkci projevili Číňané největší zájem. Zejména o komponenty a systémy, které se jim v poslední době zdráhá prodat Rusko, jelikož už takto kvůli šikovnosti čínských inženýrů přišlo o duševní vlastnictví nejedné vojenské technologie, hlavně u stíhaček.
V roce 1998 od Kyjeva Číňané koupili vyřazenou letadlovou loď Varjag, kterou nyní modernizují a potřebují dovybavit, hlavně exportní verzí turbínových motorů UGT 25000, které v ukrajinské licenci vyrábí závod v Charbinu. Peking by nyní rád získal kompletní technologii, aby si vlastní letadlové lodě mohl již osazovat motory podle potřeby. Dále Kyjev dodá vznášedla (opět s technologií), protitankové rakety, rakety vzduch-vzduch a dieselové motory do tanků.
Čínský zájem se neomezuje jen na Ukrajinu a Bělorusko, které už dostalo úvěr 1,1 mld. USD na vybudování celulózky, opravu dálnic a elektrifikaci železnice. Krizí těžce zasažené Moldavsko si od Pekingu před dvěma lety zajistilo velký úvěr 1 mld. USD (10 % HDP země). Pro srovnání, Moskva slíbila „jen“ 500 mil. USD; z programu Východního partnerství Evropské unie mohla země mezi lety 2007 a 2010 čerpat 200 mil. EUR. Čína se zajímá o moldavský zemědělský sektor, víno a textilní průmysl, který zůstává na evropské úrovni velmi konkurenceschopný. Nízké mzdy už do země přilákaly řadu evropských producentů - někteří sem přišli z vedlejšího Rumunska, kde příliš rychle rostou mzdy. Obzvlášť lákavá je pro Číňany představa vývozu jejich zboží do EU přes Moldavsko, což by mohlo výrazně snížit náklady na přepravu.
A jak vidí svoji rostoucí ekonomickou přítomnost ve východní Evropě sami Číňané? „Není to nějaký chvilkový záměr,“ sdělil vysoce postavený zdroj v čínské delegaci deníku Kommersant během kyjevské návštěvy. „Region má velký růstový potenciál a potřebuje velké investice, takže budeme ochotně spolupracovat se všemi státy. Myslíme to vážně a dlouhodobě.“
(Zdroje: Kommersant, Reuters, Bloomberg, RIA Novosti)