Keynes jako jeden z prvních hedge fond investorů

Makroekonomické debatě nadále dominuje pohled Johna Maynarda Keynese, mnozí ale zapomněli na to, že tento intelektuál byl také jedním z nejaktivnějších investorů své doby. Několikrát vydělal a také prodělal velké bohatství, a to nejen v případě jeho samotného, ale i pro své přátele či instituce v Citi, které založil nebo v jejichž čele stál. V určitém smyslu byl jedním z prvních hedge fond investorů, když se ve 20. letech orientoval zejména na makro a ve 30. letech na akciový trh. Skončil jako jeden z nejúspěšnějších investorů první poloviny minulého století a během své investiční kariéry se naučil mnoho věcí, které jsou relevantní i dnes.

Keynes začal investovat na počátku 20. let, když nabyl přesvědčení, že měny zemí zdevastovaných první světovou válkou (Německo, Francie a Itálie) kvůli vysoké inflaci brzy zkolabují. Jeho investiční pozice mu rychle vydělaly zisk a Keynes získal přílišnou důvěru ve své schopnosti. V květnu 1920 se ale v případě Německa na trhy dostavil krátkodobý optimismus a Keynesovy zapáčené pozice začaly rychle padat do ztrát. Keynes na trhu přežil jen díky tomu, že si půjčil peníze od svého otce, následně vyplatil členy svého investičního syndikátu a sám skončil s 21.000 librami. Jeho makroekonomické názory byly v pořádku, poznal však, že „trhy se mohou chovat iracionálně déle, než může většina investorů zůstat likvidní“.

Keynes u investic zůstal a na konci 20. let sázel na to, že Fed bude schopen udržet růst na vysoké úrovni, protože inflace byla pod kontrolou. Držel proto akcie a zejména komodity. Fed ale poté svou politiku nečekaně utáhl a Keynes utrpěl velké ztráty. Dalším poučením tak bylo: „S Fedem se nebojuje,“ nebo také „jeho kroky je nutno správně odhadnout,“ (což se ale snadněji řekne, než udělá). Podle D.E. Moggridgeho byl Keynes během krátkodobých fluktuací trhu „extrémně tvrdohlavý“, přílišná důvěra ve vlastní schopnosti kombinovaná s tvrdohlavostí jsou ale špatným receptem pro makro investory a Keynesovy výsledky z 20. let nebyly dobré. Poté se ale naučil pokoře tak, jako všichni velcí investoři. V polovině 30. let byl přesvědčen, že Franklin D. Roosevelt uspěje při stimulaci ekonomiky a otevřel zapáčené pozice. Prošel si volatilní jízdou, ale tentokrát mu sázky vyšly a Keynes zbohatl – jeho majetek na konci jeho života převýšil 400.000 liber.

Keynes sledoval doposud neobvyklý přístup i u investic do akcií. Již v roce 1925 mu bylo jasné, že riziková prémie u akcií znamená, že tato aktiva by měla v dlouhém období poskytnout vyšší návratnost než dluhopisy. Obecně přijímaný názor ale tehdy tvrdil opak. Keynesova alokace směrem k akciím byla také neobvyklá. Orientoval se na relativně malý počet titulů a sledoval tak stejný přístup jako Warren Buffett. Ten ho vyjádřil následovně: „Neměli bychom se domnívat, že se zbavíme rizika tím, že investujeme do mnoha podniků, o kterých nic nevíme.“ Keynes se přitom orientoval na malé a středně velké společnosti, firmy platící vysoké dividendy a další „hodnotové“ akcie.

Z Keynese se stal kontrarián, který kupoval hlavně akcie, které si v nedávné době vedly hůře než trh. Používal dluhovou páku, později ale systematickým způsobem, který omezoval jeho rizika. Mnohé z těchto přístupů dnes používají ty nejúspěšnější long/short fondy. Keynesovými investičními úspěchy se zabývali David Chambers a Elroy Dimson a podle jejich odhadů byl Keynesův Sharpův poměr (měří návratnost upravenou o riziko) ve výši 0,69. Diverzifikované portfolio té doby mělo tento poměr na úrovni 0,45. Dosažení většího poměru, než jaký měl Keynes, je pro dnešní hedge fond manažery nedosažitelným snem.

(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)