Politici obvykle vnímají problém příjmové nerovnosti a pomalého ekonomického oživení odděleně. Ve skutečnosti spolu ovšem souvisejí. Nerovnost brzdí a omezuje růst, stále s ní ale nic neděláme. Existuje několik hlavních důvodů, proč má na ekonomiku negativní dopad: Střední třída je příliš slabá na to, aby táhla spotřebitelské výdaje, které byly v minulosti hlavním tahounem růstu. V roce 2010 si 1 % nejbohatších přivlastnilo 93 % růstu příjmů. Střední vrstva, u které je nepravděpodobnější, že své příjmy utratí, čelí od roku 1996 reálnému poklesu příjmů. Tato část společnosti tak není schopna ani investovat do své budoucnosti, což se týká například vzdělání či schopnosti začít s podnikáním.
Slabá střední třída se projevuje i na nedostatečných daňových příjmech, protože domácnosti s vysokými příjmy jsou velmi kreativní při vyhýbání se daním a vynucování si daňových úlev ve Washingtonu. Nízké daňové příjmy pak negativně ovlivňují investice do infrastruktury, vzdělání, výzkumu a vývoje a dalších oblastí, které jsou pro dlouhodobý růst klíčové. A příjmová nerovnost souvisí i s intenzitou ekonomického cyklu. Poslední krizi sice přímo nevyvolala, není však náhoda, že po ní přišla velká deprese. Stejný vývoj byl i ve 20. letech, kdy míra příjmové nerovnosti dosahovala podobných úrovní jako nyní. I MMF poukazuje na systematický vztah mezi ekonomickou nestabilitou a nerovností. Politici ho však stále ignorují.
Současná prudce rostoucí příjmová nerovnost je v ostrém protikladu s dřívější představou Spojených států jako země, kde si každý, kdo tvrdě pracuje, zaslouží řádnou odměnu. Žijeme v době, kdy děti rodičů, kteří nemají vysoké příjmy, nedokážou plně využít svůj potenciál. V jiných bohatých zemích, jako je Kanada, Francie, Německo a Švédsko, mají větší šance na to, aby se jim vedlo lépe než jejich rodičům. Více než pětina našich dětí žije v chudobě, čímž se řadíme na druhé nejhorší místo mezi vyspělými ekonomikami a stojíme za zeměmi jako Bulharsko či Řecko.
V roce 2009 byla bankám poskytnuta obrovská pomoc, nezaměstnanost se však vyšplhala na 10 %. Nyní leží na 7,8 %, ale důvodem je z velké části to, že mnoho lidí přestalo hledat práci, nebo s tím ani nezačali. Vysoká nezaměstnanost má samozřejmě negativní dopad na mzdy, ty tak stagnují či dokonce klesají. Nejvýznamnějším aktivem amerických domácností je jejich dům. Ceny nemovitostí se ale propadly a velký počet domácností tak tíží dluh a bojuje s negativní hodnotou svého čistého jmění. Namísto sypání peněz do bank jsme měli ekonomice pomáhat odspodu. Měli jsme pomoci těm, které táhly dolů hypotéky. Mohli jsme zajistit, aby každý mladý člověk byl v práci, ve škole, nebo se jinak vzdělával bez toho, aby ho to zadlužovalo. Namísto toho se nezaměstnanost mladých nachází na dvojnásobku celostátního průměru a ve školách a na univerzitách najdeme bez nutnosti předchozího zadlužení jen děti bohatých.
V následujících letech tak budeme sklízet sémě příjmové nerovnosti ještě víc. Můžeme ji omlouvat mnoha způsoby. Podle některých je její omezování mimo naše síly, protože představuje důsledek globalizace, liberalizace obchodu či technologického pokroku. Podle jiných by snahy o její zmenšení celou věc jen zhoršily. Jde ale o pokrytecká a hloupá tvrzení. Tržní síly neexistují ve vakuu, utváříme je my sami. V Brazílii se podařilo nerovnost snížit a zároveň se zrychlil růst. Mnohem chudší země než USA se rozhodly zajistit vzdělání a zdravotní péči všem mladým tak, aby mohli splnit své touhy. Dobrou zprávou je, že již začínáme vnímat, jak vysokou cenu za nerovnost platíme.
Uvedené je výtahem z „Inequality Is Holding Back the Recovery“ od Josepha Stiglitze.
(Zdroj: NYTimes)