V rámci dluhové krize v eurozóně se dostáváme k uklidnění, zřejmě končí celá jedna fáze charakterizovaná vysokými výnosy a hrozbou krachu hned několika zemí. Tím více se nyní hraje o to, zda klidnější období eurozóna jako celek i jednotlivé členské země využijí k reformám, které by celý blok ekonomicky i strategicky posílily.
Už dlouho před krizí probíhala živá diskuse o tom, jestli v Evropské unii převládne tendence k hlubší integraci, nebo k fragmentaci, a co by vlastně bylo lepší. Šířící se problémy s dluhy politiky přesvědčily o tom, že cesta vede kupředu, tedy směrem k integrovanější unii. Centrální dozor nad rozpočty bude užitečný, na druhou stranu zůstane mnoho ze současných nešvarů EU, od přílišné regulace a přerozdělování po zkostnatělost řízení apod. Avšak společná zahraniční politika, armáda, ale také třeba energetická politika by v delším výhledu opravdu slibovaly výrazné zefektivnění.
Zmínil bych opět publikaci o světových trendech do roku 2030, na niž jsem zde upozornil koncem minulého roku. Pro Evropu nastiňuje tři scénáře - kolaps, pomalý úpadek a renesance - z nichž ten poslední je spojen s federalizací Evropy. Zachování společného trhu a sjednocení zahraniční a bezpečnostní politiky by v tomto scénáři vedlo k posílení role Evropy ve světě v horizontu pár desítek let. To by dlouhodobě mělo i pozitivní ekonomické důsledky.
Zásadní otázkou však je, zda a jak je Evropa schopna na tuto dráhu nastoupit. Obecně může sjednocování vést dvěma hlavními cestami. Buď existuje nějaký jasný lídr, který ekonomicky i mocensky jasně převyšuje ostatní a vnutí jim svá pravidla. V evropském případě nás napadne Německo, jenže ani ono není hegemonem a navíc z historických důvodů nechce příliš tlačit na pilu při prosazování větší integrace. Jako druhá cesta pak většinou funguje sjednocení proti nějaké hrozbě. Společný vnější nepřítel funguje dobře, zatím se ale na žádném Evropané nedokážou shodnout. Ostatně, viděno z druhé strany, proti Evropě je daleko jednodušší bojovat zevnitř a využívat její rozdrobenosti.
Dluhová krize má jakožto stmelovací prvek v podstatě od každého něco. Země periferie oslabila a aspoň částečně donutila delegovat část suverenity na celek, Německo naopak dál posílilo svou vedoucí roli. Vedle toho zafungoval i společný strach ze vzájemných škod a dominového efektu, který podpořil některé federalizační procesy. Avšak možná právě proto, že impuls v podobě dluhové krize je kdesi na pomezí, ani v jednom směru nezafungoval pořádně. Spuštěné procesy jsou zoufale pomalé. Ty, které už začaly, narážejí v samotném počátku (bankovní unie), další (společný rozpočet, centrální vláda, armáda, zahraniční politika) se odkládají na neurčito.
Bohužel, pokud se opravdu podaří dluhovou krizi pro tentokrát překonat, motivace k dlouhodobým reformám ještě dál klesne a nejen na poli integrace, ale také u trhu práce, sociálního systému, regulace a dalších oblastí, které podvazují dlouhodobý růst. Bez velkého tlaku, který musí ve výsledku přijít od veřejnosti, se postup kupředu v nepopulárních reformách čekat nedá. Počáteční záměr se snadno rozplyne v hromadě omezujících podmínek, výjimek apod., jak je v EU zvykem. Vše proto i nadále nasvědčuje tomu, že Evropa zůstává u scénáře "pomalý úpadek". Na jednu stranu nesklouzla ke kolapsu, na druhou stranu krize dodala příliš slabý impuls i ke změně pozitivním směrem. Je ale také možné, že se při nedotažených reformách problémy brzy vrátí a přijde další šance.