Když řekneme, že americká fiskální politika není v krizi, jde o velice kontroverzní prohlášení. Pokud sledujeme debatu ve Washingtonu, mohli bychom se domnívat, že vláda je blízko bankrotu. To ale není pravda. V delším období se musí vypořádat s fiskálními výzvami, ty však představují hlavně odraz neefektivního a nákladného systému zdravotní péče. Ostrá debata o rozpočtu pak ukazuje především to, jak rozdílné jsou v USA pohledy na roli vlády ve státě.
Richard Kogan z Center on Budget and Policy Priorities, tedy z Centra priorit ekonomické politiky a rozpočtu, tvrdí, že v následujících deseti letech je možné dosáhnout stabilizace rozpočtů s úsporami ve výši 1,4 bilionu dolarů, v případě úspory na straně úrokových nákladů by stačilo jen 1,2 bilionu dolarů. To odpovídá 0,6 % očekávaného HDP, a to i při pesimistickém předpokladu, že nominální produkt poroste ročně pouze o 4 %. Poměr dluhu k HDP by se pak stabilizoval na 73 % HDP, což není nic katastrofického. Při současných reálných sazbách by tento dluh nesl nulový náklad. Kdyby reálné sazby vzrostly, řekněme na 3 %, úrokové náklady by představovaly 2 % HDP, což lze stále lehce ufinancovat.
Dlouhodobé projekce Congressional Budget Office (Rozpočtové kanceláře Kongresu) pak ukazují, že pokud budou vládní výdaje udrženy na 18,5 % HDP, což je mírně nad průměrem posledních 40 let, dosáhne poměr veřejného dluhu k HDP v roce 2040 výše 200 %. V dlouhém období tedy vláda musí zvýšit své příjmy nad historický průměr a zpomalit růst nákladů zdravotní péče. Ani jedno by nemělo představovat problém, protože v současné době se americká ekonomika vyznačuje dvěma výraznými rysy. Panuje v ní extrémní příjmová nerovnost a velmi nízká efektivita zdravotní péče. Podíl na příjmech u 1 % nejbohatší části populace se mezi lety 1979 a 2007 více než zdvojnásobil a dosahuje tak asi 20 %. Je jasné, že by mělo dojít k většímu zdanění těchto šťastlivců. Výdaje na zdravotní péči dosáhly v roce 2010 17,6 % HDP, což je mezi vyspělými ekonomikami zdaleka nejvíc. Na druhém místě figuruje Nizozemí s 12 %. Ovšem například očekávaná délka života je v USA pouze 78 let, zatímco ve Velké Británii 80,6 let.
Nejpravděpodobnější je to, že nyní dojde k určitému zvýšení daní a zároveň omezení výdajů, a to zejména v oblasti zdravotní péče. Rozhodně by bylo šílené, aby Spojené státy nyní dospěly k defaultu jen proto, aby se mu vyhnuly v budoucnu. Krize za sebou nechala vysoké deficity, zároveň však prudce vzrostly finanční přebytky soukromého sektoru. (Rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji vyjádřený jako podíl na HDP). Fiskální deficit je zrcadlovým odrazem úspor soukromého sektoru. Nyní tak hrozí riziko, že fiskální utahování v době nulových sazeb utlumí ekonomiku a fiskální situaci nezlepší. Fiskální multiplikátory jsou totiž vysoko a čas na utažení fiskální politiky přijde až v době, kdy bude ekonomika silná. V delším období musí být zvýšeny příjmy a sníženy výdaje, teď jen stačí se uklidnit.
Autorem je Martin Wolf.
(Zdroj: FT)