Deník Wall Street Journal zveřejnil nedávno na titulní straně článek, podle něhož „holubice“ měnové politiky, které ve Spojených státech předpovídaly nízkou inflaci, získaly převahu nad „jestřáby“, kteří tvrdili, že měsíční nákupy dlouhodobých cenných papírů Fedem neboli takzvané kvantitativní uvolňování (QE) povedou k rychlejšímu růstu cen. Zpráva byla pravdivá, ale současně zavádějící, poněvadž se opomněla zmínit, proč je dnes v USA tak nízká inflace. Měly holubice pravdu, anebo jen štěstí?
Rada guvernérů Federálního rezervního systému rozpumpovala biliony dolarů rezerv, ale ještě nikdy se nestalo, aby takový objem rezerv vytvořil tak nízký měnový růst. To nečekali jestřábi ani holubice (ani nikdo jiný).
Monetaristé trvají na tom, že v ekonomice nastává inflace, když růst peněžní nabídky setrvale převyšuje růst výkonu. To se zatím nestalo, takže inflace se odkládá.
Namísto odmítání monetární teorie a dějin by se měla armáda wallstreetských věštců podívat za tisková prohlášení Fedu a položit si otázku: Je logické zahodit staleté zkušeností? Opravdu jsme si tak jistí, že Fed našel nový recept?
Fed tiskne nové bankovní rezervy s lehkovážnou bezstarostností. Téměř veškeré rezervy však nečinně zahálejí v účetních rozvahách komerčních bank. Saintlouiský Fed uvádí, že bankovní rezervy se během 12 měsíců mezi loňským a letošním červencem zvýšily o 31%. Ve stejném období se běžně používaný ukazatel měnového růstu M2 zvýšil o pouhých 6,8%. Žádný opravdový monetarista si nemyslí, že tato čísla předpovídají současnou inflaci.
Téměř všechny rezervy, které přibyly ve druhém a třetím kole QE, konkrétně přes 95%, leží v přebytečných zásobách – nikdo je nikomu nepůjčil a nikdy nebyly použity ke zvýšení objemu peněz v oběhu. Za jejich zahálení platí Fed bankám 0,25%.
Vzhledem k tomu, že přebytečné zásoby již dosahují výše 2 bilionů dolarů, a vzhledem k vyhlídce, že k nim každý měsíc přibude dalších 85 miliard, vydělávají banky bez jakéhokoliv rizika 5 miliard dolarů ročně, přičemž tato částka se stále zvyšuje. Pro bankéře je to zlatá žíla vyplácená z prostředků, které by Fed za normálních okolností platil ministerstvu financí. A aby toho nebylo málo, zhruba polovina těchto plateb putuje do poboček zahraničních bank.
Za normálních okolností existují legitimní důvody, proč vyplácet úrok z přebytečných rezerv. V současné situaci je to však veskrze kontraproduktivní. Bankovní půjčky se začaly zvyšovat, ale malí vypůjčovatelé, noví vypůjčovatelé a začínající firmy jsou běžně odmítáni.
Současné nízké úrokové sazby nepokrývají riziko, které by banky nesly. Jistě, banky by mohly zvýšit novým a malým vypůjčovatelům úrokovou sazbu, avšak v současné politické atmosféře by pak musely čelit nařčením, že dusí hospodářské zotavení.
Nová Komise pro finanční ochranu spotřebitele je rovněž odstrašujícím faktorem, takže banky pokládají za bezpečnější půjčovat vládě, velkým korporacím a obřím spekulantům s nemovitostmi. Banky mohou bez velkého rizika vykazovat rekordní zisky, obnovovat kapitál a vyplácet dividendy a bonusy. A Fed si může gratulovat, jak dokázal nepozorovaně zařídit, aby velké banky využívaly peněz daňových poplatníků.
Namísto pokračování v této marné cestě by měl Fed okamžitě ukončit QE3, které má běžet do odvolání. Měl by přestat vyplácet úrok z přebytečných rezerv, dokud se americká ekonomika nevrátí do normálnějšího stavu. A co je nejdůležitější, měl by ohlásit strategii pro eliminaci obrovského objemu těchto rezerv.
Jsem zmatený a upřímně řečeno i zděšený z neschopnosti Fedu vysvětlit, jak obnoví svou účetní bilanci na neinflační úroveň. Dosavadní prohlášení pouze zvyšují nejistotu, aniž by veřejnosti sdělila cokoliv užitečného. Prodej rezerv v hodnotě dvou bilionů dolarů potrvá léta. Je nutné dělat víc než jen opakovat, že Fed může zvýšit úrokové sazby vyplácené z rezerv, aby podnítil banky k jejich držení. K dokončení úkolu bude zapotřebí jasně formulovaná a všeobecně pochopená strategie – podobná té, jakou Paul Volcker zavedl v letech 1979-1982.
Měl by konec QE přijít v září, v prosinci nebo později? Záleží na tom? Je historicky prokázáno, že Fed obvykle reaguje na inflaci pomalu. Obvyklou cestou je počkat, až se inflace dostaví, jak navrhují někteří lidé. To však jen přiživí inflační očekávání a zvýší to bolestivost úkolu.
A jak vysoko vyšroubuje Fed úrokové sazby? Jakmile se sazby vyšvihnou na 5% nebo 6% – za předpokladu, že se inflace neprobudí –, pak může Fed očekávat ostrou reakci Kongresu, administrativy, odborů, stavebních firem a dalších.
Při úvahách nad důsledky tohoto stavu mějme na paměti, že 40% amerického státního dluhu je splatných do dvou let. Jeho překlopení do dalšího období za vyšší sazbu 4% nebo 5% by zvýšilo rozpočtový schodek o dalších více než 100 miliard dolarů. A to jsou jen první dva roky. Rozpočtové náklady se rok od roku zvyšují, neboť se prodlužuje splatnost dalších dluhů – a to nepočítáme dluhy agentur a významný růst schodku běžného účtu, z něhož se platí Číně, Japonsku a dalším zahraničním držitelům amerického dluhu.
Ti, kdo věří, že inflace zůstane nízká, by se měli podívat důkladněji a uvažovat bystřeji. Existuje spousta dobrých učebnic, které vysvětlují věci, na něž by až příliš mnoho politiků a aktérů na finančních trzích raději zapomnělo.
Allan H. Meltzer, profesor veřejné politiky na Carnegieho-Mellonově univerzitě a hostující člen Hooverova institutu, je autorem knihy A History of the Federal Reserve (Dějiny Federálního rezervního systému).
Copyright: Project Syndicate, 2013.