Snahy o zajištění dlouhodobého přežití společné evropské měny prostřednictvím hlubší politické a fiskální integrace vychází naprázdno. Potvrdí to dnešní summit EU, který měl původně proklestit cestu k užší koordinaci hospodářských politik v rámci eurozóny. Jeho šance na reálný progres se po roce nadějí přiblížila nule. Řada evropských představitelů ztrácí naději v to, že do příštího roku se sedmnáct zemí platících eurem dohodne na společném rozpočtu, bankovním dohledu, systému pojištění střadatelů či jen na eurobondech.
V čele odporu vůči federalizaci kráčí Německo. Jeho ministr financí Wolfgang Schäuble na nedávném summitu ve Vilniusu zorganizoval revoltu proti návrhu, aby o restrukturalizaci či zeštíhlení bank v eurozóně rozhodovali úředníci Evropské komise. Jednalo se o součást balíku opatření, jež by měla přispět k vytvoření bankovní unie s jasnými pravidly fungování a podpory evropských finančních ústavů.
Řada zemí, obzvlášť z jižního křídla eurozóny, se vůči koncepci staví pozitivně. Bankovní unie by z nich totiž sňala část břemene, které musí při sanaci strádajících bank nést, což se nezřídka projevuje v jejich ratingovém hodnocení. Pro Německo je to ale jako červený hadr pro býka. Berlín nechce, aby byrokraté v Bruselu sypali německé peníze do krachujících bank v Irsku či Španělsku. Schäuble se při mobilizaci opozice a smetení návrhu ze stolu nebál spojit s Velkou Británií, která sice euro nezavedla (a zavést nehodlá), ale nelíbí se jí přesun pravomocí od členských států směrem k unijním institucím.
Evropské státy už k posílení měnové unie učinily několik opatření. Vznikl stálý záchranný fond (EFSF), který vydává dluhopisy a získané prostředky může poskytovat předluženým zemím. Evropská komise členským států zpřísnila pravidla fiskální politiky a utužila její kontrolu. Větší prostor pro stabilizaci dluhopisových trhů dostala i Evropská centrální banka (ECB), která navíc zanedlouho dostane dozorovací pravomoci nad velkými bankami v eurozóně.
Zastánci užší integrace nicméně tvrdí, že je třeba jí dál a převzít některé prvky amerického federalismu. Řada návrhů vypracovaných v tomto duchu odráží přesvědčení, že dolar jako jednotná měna Spojených států funguje díky tomu, že finanční dohled, ochrana střadatelů nebo třeba velká část rozpočtu jsou spravovány na federální úrovni. „Pokud ji nedokončíme, zůstane náchylná vůči šokům,“ tvrdí o stavu měnové unie Jörg Asmussen, německý zástupce ve Výkonné radě ECB.
Tlak na vytvoření stabilnější a robustnější eurozóny vyvrcholil v květnu 2012, kdy Španělsko a Itálie zažívaly houfný odliv kapitálu, jenž hrozil vyústit v rozpad měnového bloku. Prezident Evropské rady Herman van Rompuy dostal od šéfů vlád členských zemí za úkol vypracovat plán těsnější integrace. V průběhu léta jeho tým přišel s řadou návrhů, které se nesou v duchu názorů mnoha ekonomů v Evropě i ve Spojených státech, podle nichž se eurozóna musí víc přiblížit Americe a imitovat některé tamní federální instituce.
Podle Rompoyových tezí měnová unie potřebuje centrální rozpočet, který by mohl sloužit jako automatický stabilizátor pro krizí stižené země a který by byl financován emisemi společných dluhopisů. Dalšími prvky, které se objevily v sepsané zprávě, byla bankovní unie se společnou institucí na podporu problémových bank a také společné pojištění vkladů. Členské státy měly úzce koordinovat hospodářské politiky a posílené evropské instituce měly získat volené ředitele nebo ředitele odpovědné voleným představitelům.
Ke konci loňského června si federalisté připsali první velké vítězství. Německá kancléřka Angela Merkelová souhlasila s tím, že krachující banky budou zachráněny společnými silami, aby se tak ulevilo předluženým mateřským vládám. Výměnou za to měly banky podléhat jednotnému dozoru.
V listopadu ECB slíbila ve velkém intervenovat na dluhopisových trzích, což zklidnilo finanční paniku. Vlády získaly oddechový čas a mohly se věnovat reformě eura. Jenže zároveň klesl tlak na přijímání politicky vysoce nepopulárních opatření. Proti Francii, Itálii a Španělsku, které stály v čele boje za bankovní unii, začalo Německo organizovat „partyzánské útoky“, jak to nazval jeden z italských představitelů, oslovený deníkem Wall Street Journal. Schäuble, který guerillu vedl, se v září sešel s kolegy z Nizozemí a Finska a společně vydali prohlášení, v němž v podstatě odmítají platit za sanaci bank jižního křídla.
Rozhodující okamžik přišel na prosincovém summitu v Bruselu. Merkelová ještě před odletem na schůzku Rompuyovu zprávu, která měla sloužit za předobraz evropské budoucnosti, označila za „orientační dokument“. Na summitu pak zamítla společný rozpočet a místo něj nabídla menší fondy na financování strukturálních reforem. Při večeři prohlásila, že Německo už s Evropou projevilo dostatečnou „solidaritu“, když podpořilo záchranný fond (EFSF).
Rompuyovi zbývala jediná naděje: Francie. Z předchozích signálů z Paříže si dovodil, že prezident Francois Hollande by mohl Merkelovou zatlačit ke zmírnění stanoviska. Jenže Hollande prý seděl zticha a nikdo jiný se německé kancléřce postavit neodvážil. Podle francouzských představitelů prezident považuje fiskální unii za dlouhodobou aspiraci eurozóny.
Letos Merkelová obrátila i v záležitosti „politické unie“, k jejímuž vytvoření vyzvala v roce 2012. Jejím cílem už není přepsání zakladatelských smluv EU, ale jen drobné korektury, které by umožnily větší dohled nad hospodářskými politikami. V létě prohlásila, že Evropská komise i parlament by neměly získávat stále nové a nové pravomoci. Němečtí představitelé začali po britském vzoru dokonce hovořit o přesunu kompetencí z Bruselu zpět do národních metropolí.
Obrovský názorový příkop mezi bohatým severem a zchudlým jihem eurozóny byl patrný při přípravě dnešního summitu, k níž se začátkem října sjeli poradci evropských lídrů. Německý vyslanec Nikolaus Meyer-Landrut trval na tom, že další integrace by měla mít jediný cíl: vynucení tuhé disciplíny a zlepšení konkurenceschopnosti. Evropa by se měla dohodnout na sadě kritérií typu pracovních nákladů či růstu produktivity, která by sloužila jako indikátor udržitelnosti nabraného kurzu. Jednotlivé vlády by také měly podepsat závazné sliby provedení ekonomických reforem, jejichž plnění by se kontrolovalo.
Německý návrh se nesetkal s vřelou reakcí. Francouzský zástupce Philippe Leglise-Costa prohlásil, že eurozóna by se měla soustředit nejen na tvrdou kázeň, ale i na sociální soudržnost. Další země zase namítaly, že předávání pravomocí by mělo být kompenzováno finančními pobídkami. „Měli v očích dolary,“ tvrdí o postoji předlužených zemí na schůzce jeden z delegátů severního křídla. Jeho kolega z jižní Evropy kontruje tím, že Berlín si pod evropskou jednotou představuje fiskální karabáč, který žene supící Evropany bezohledně vpřed a trestá každého opozdilce, což je prý „politicky i ekonomicky neudržitelné.“
(Zdroje: WSJ, Bloomberg)