Smyslem této nově zavedené povinnosti je upozornit dlužníka na existenci jeho dluhu a umožnit mu, aby jej – byť na poslední chvíli – dobrovolně splnil. Mělo by to bránit zbytečným soudním sporům a nákladům, které s nimi souvisejí. Zastánci této změny totiž namítali, že dlužník často o svém dluhu neví a že náklady soudního řízení, kterému by bylo možné předejít pouhým zasláním výzvy, pak často mnohonásobně převyšují původní dluh.
Že se vlastně nemusí jednat o zcela přelomovou novinku, demonstruje následující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle kterého žalobci nebyly přiznány náklady řízení i přesto, že novela upravující povinnost zaslat předžalobní upomínku před podáním žaloby ještě nebyla účinná. Na rozhodnutí Vrchního soudu je zajímavé především to, jakým způsobem byl jeho závěr odůvodněn.
O co v dané věci šlo? Soud prvého stupně na návrh žalobce nejprve vydal ve věci platební rozkaz, ve kterém uložil žalovanému, aby zaplatil žalovanou částku a současně nahradil žalobci i náklady řízení. Žalovaný s rozkazem nesouhlasil, a proto podal ve věci odpor, který však soud odmítl z důvodu opožděného podání. Následně se žalovaný odvolal proti té části usnesení, ve které mu byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Namítal, že pokud by od žalobce výzvu k plnění obdržel, dlužnou částku by zcela jistě zaplatil.
Zpětná účinnost nebo rozumné očekávání
V dané věci je zcela zásadní, že návrh žalobce byl učiněn ještě před 1. 1. 2013, tedy před účinností novely občanského soudního řádu, která zavedla zmíněnou povinnost vyzvat před podáním návrhu dlužníka k zaplacení. Z tohoto důvodu tak žalobce měl za to, že nemusí dlužníka k plnění předem vyzvat.
Vrchní soud však byl opačného názoru a nakonec ve věci rozhodl tak, že nárok na náhradu nákladů řízení žalobci nepřiznal. V odůvodnění přitom využil právě nového ustanovení o povinnosti zaslat dlužníkovi předžalobní upomínku, ačkoli podle příslušné novely občanského soudního řádu platí, že se řízení zahájená přede dnem nabytí její účinnosti mají dokončit podle dosavadních právních předpisů.
Ať již bylo uvedené rozhodnutí odůvodněno jakkoli, tedy ať soud prolomil zásadu zákazu zpětné účinnosti nebo toliko využil svého práva v případech hodných zvláštního zřetele náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat, lze se domnívat, že se jedná o přinejmenším spravedlivé rozhodnutí.
Bez ohledu na zavedení povinnosti předžalobní upomínky by totiž v soudním řízení mělo v zásadě platit, že věřitel předtím, než podá svou žalobu, využije všech předešlých dostupných prostředků obrany. Tím samozřejmě není jakkoli porušeno jeho právo na případnou soudní ochranu. Pokud však žalobce nevyužije možné „nejsnadnější“ prostředky, jak získat dlužné plnění zpět, měl by být srozuměn s možnou sankcí v podobě ztráty náhrady nákladů řízení. Jinak řečeno, od každého rozumného věřitele se čeká, že se v případě, že mu někdo dluží, bude chovat tak, aby se mu dostalo zpět dlužné plnění a nikoli tak, aby ve snaze vydělat na náhradě nákladů řízení podával žalobu k soudu. Primárně by totiž mělo být v jeho zájmu, pokud mu to samozřejmě situace dovolí, vyhnout se zdlouhavému soudnímu řízení, čehož nepochybně může být dosaženo tím, že dlužníka upomene o zaplacení jeho dluhu.
Má však smysl, aby žalobce upomínal dlužníka i v případě, že projevuje evidentní nezájem pohledávku uhradit? Jako názorný příklad by mohla sloužit situace, kdy mezi žalobcem a dlužníkem existuje obchodní vztah, na základě kterého žalobci postupně vznikají pohledávky za dlužníkem. Dlužník však odmítá dluhy uhradit, a to i přes to, že byl žalobcem k jejich zaplacení opakovaně vyzván. Jednoho krásného dne dojde žalobci trpělivost a rozhodne se na dlužníka podat žalobu. Do té zahrne i pohledávky, u kterých nesplnil svou povinnost vyzvat dlužníka a v rozsahu těchto pohledávek by neměl mít nárok na náhradu nákladů. I na takovou situaci nová úprava pamatuje a je podle ní možné, aby soud z důvodů hodných zvláštního zřetele náhradu nákladů žalobci v celém rozsahu přiznal, i když žalobce dlužníka před podáním žaloby nevyzval.
Na povinnost upomenout dlužníka před podáním žaloby však lze nahlížet i z opačného pohledu, a to v případě, že dlužník skutečně nemá tušení, že žalobci něco dluží. Slovy zákona dlužník nezavdal svým chováním jakoukoli příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. V takovém případě platí, že má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, i když neměl ve věci úspěch.