King: Otázkou už není, zda do ztracené dekády spadneme, ale to, zda se z ní dokážeme dostat

Letošní rok k nám sice z ekonomiky proudí poměrně optimistická data, celková ekonomická aktivita ve vyspělých ekonomikách ale zůstává utlumená. Namísto o recesi a oživení bychom měli hovořit o pokračující stagnaci. Nemá smysl přemýšlet nad tím, zda spadneme do ztracené dekády ve stylu Japonska. Otázkou je pouze to, zda se z ní můžeme dostat, protože naše ekonomiky už nějaký čas dusí.

Mzdy jsou pod tlakem, sazby pravděpodobně zůstanou nadále nízko, vládní dluh se nachází neuvěřitelně vysoko a v některých případech dále roste. Firmy hromadí hotovost namísto toho, aby ji investovaly. A inflace klesá i přesto, že centrální banky dál tisknou peníze. Podařilo se nám vyhnout další Velké depresi, do které jsme se mohli propadnout po pádu Lehman Brothers. Nedaří se nám ale zabránit „Velké stagnaci“. Únik z ní je složitý, o čemž se přesvědčilo právě Japonsko. Jeho problémy byly mylně vnímány tak, že mají výhradně makroekonomickou povahu a tudíž že by je měla řešit správná fiskální a monetární politika. Nyní ale podobně trpí i západ. Fiskální politika v minulých letech moc nepomohla, opak ovšem platí o politice monetární. Výsledek znamená zklamání.

Na počátku listopadu poskytl Lawrence Summers na konferenci MMF zajímavé vysvětlení toho, proč se v naší snaze o snížení nezaměstnanosti budeme možná i nadále muset spoléhat na kombinaci nízkých sazeb a finančních bublin. Poukazuje na jednoduchá fakta. Inflace byla v posledních dvou desetiletích nižší, než se čekalo. Cenové tlaky byly nízko na konci 90. let a před finanční krizí se nacházely ještě níže. Tvrzení, že v ekonomice působily příliš velké poptávkové tlaky, tak podle Summerse nedávají smysl. Celou dobu hrozil naopak nedostatek poptávky, a to z velké části proto, že sazby už byly nízko a nemohly se posunout ještě níže. Tedy na úroveň, která by zajistila plnou zaměstnanost. Vyšší ekonomické aktivity bylo možno dosáhnout pouze tím, že vznikaly bubliny, počínaje dot.com boomem a konče bublinou hypotéční.

Summers odhaduje, že reálné sazby, které by zajistily plnou zaměstnanost, se nacházejí kolem minus dvou až tří procent. To je v prostředí nízké inflace nedosažitelné. Jinak řečeno, jestliže je tento odhad správný, nemusí se to v reálném světě nikdy ukázat, pokud tedy centrální bankéři nebudou ochotni sledovat vyšší inflační cíle, než na jaké jsme byli doposud zvyklí. Ve společnosti, kde velká část populace stárne a chce si užívat svých úspor, je to těžké prosadit. Celá tato situace se může zdát podivná. V historii najdeme dost příkladů, kdy ekonomiky zdravě rostly i bez inflace. Příkladem jsou Spojené státy ve 20. letech či Japonsko v letech 80. Pravdou je ale to, že pak přišly problémy, protože nízká inflace vytvořila zdání udržitelného vysokého růstu, který ovšem vedl k přílišnému riskování a bublinám.

Summers tvrdí, že dlouhodobá stagnace je hlavně problémem poptávky. To však není ani zdaleka tak jisté. Konec 20. století se stále více jeví jako zlatý věk, kterým si vyspělé ekonomiky už prošly a který se nebude opakovat. Vytvořil ho konec protekcionismu, obrovský růst nabídky práce odrážející větší participaci žen, zlepšení systému vzdělávání, růst hypotéčního dluhu a další faktory. Technologie se dále vyvíjí, ta ale onen zlatý věk sama o sobě nevysvětluje. Není žádná zázračná úroveň sazeb, nízká inflace posledních let nemusí být odrazem nedostatku poptávky, ale dynamického vývoje nabídky. Politici to nechápou a dál předstírají, že opět můžeme dosáhnout tempa růstu, které bylo typické pro zlatý věk. Propast mezi nadějemi a realitou se rozšiřuje, nakonec převáží averze k riziku a růst opět zpomalí.

Autorem je Stephen King, hlavní ekonom HSBC.