Evropské ekonomiky se v USA moc chvály nedočkají. Ve Spojených státech vyznáváme politiku inverzního Robina Hooda. Věříme totiž, že ekonomický úspěch je zajištěn ohleduplností k bohatým, kteří by v případě vysokého zdanění nevytvářeli žádná pracovní místa. K běžným lidem se naopak musíme chovat tak, jako kdyby si práci volili až jako poslední možnou alternativu. Evropa s jejím vysokým zdaněním a státem blahobytu podle této ideologie činí vše špatně. Její systém tedy musí kolabovat a tento kolaps se v USA často bere jako nezpochybnitelný fakt.
Realita je ale velmi odlišná. Jižní Evropa sice prochází krizí, sever včetně Francie si však vede mnohem lépe, než si většina Američanů myslí. Francouzi ve věku 25 – 54 let například najdou práci s mnohem větší pravděpodobností, než je tomu u Američanů. Vždy tomu tak nebylo. V 90. letech měla Evropa skutečně vážné problémy s tvorbou pracovních míst. Říkalo se tomu „euroskleróza“. Zdálo se, že jádro problému je jasné: Záchranná sociální síť, která měla podkopávat iniciativu lidí a naopak podporovat jejich závislost na státu.
Následně však došlo k něčemu zajímavému. Evropa si značně polepšila, ve Spojených státech ale probíhal opačný vývoj. Míra zaměstnanosti je nyní ve Francii u lidí v nejproduktivnějším věku mnohem vyšší než v USA. Ostatní evropské země s velkým státem blahobytu, jako Švédsko či Nizozemí, si vedou ještě lépe. Mladí Francouzi to mají s hledáním práce mnohem těžší než jejich americké protějšky. To je ale do značné míry dáno tím, že Francie poskytuje větší podporu studentů a ti tak nemusí během studia pracovat. Co se ale týče generování pracovních míst pro ty, kteří by měli určitě pracovat, je na tom stará Evropa mnohem lépe. To vše je v rozporu s tvrzením ideologů svobodného trhu, kteří poukazují na sociální podporu a regulaci.
Jsem si jistý, že řada lidí moje tvrzení prostě odmítne a nebude jim věřit. Koneckonců američtí konzervativci od samého počátku krize v Evropě tvrdí, že jde o kolaps státu blahobytu, který vznikl v důsledku pomýlených obav o sociální spravedlnost. A tvrdí to stále i přesto, že nejsilnější evropské země včetně Německa mají stát blahobytu, který se nachází daleko za nejdivočejšími sny amerických liberálů. A makroekonomie není hrou s morálkou. Hluboké deprese a krize mohou postihnout ekonomiky, které jsou fundamentálně velmi silné. Příkladem jsou Spojené státy v roce 1929. V Evropě bylo chybou zejména vytvoření společné měny bez bankovní a fiskální unie. To však nemá v principu nic společného se státem blahobytu. Pravda je naopak taková, že ten se ukázal být odolnější a schopnější co se týče tvorby pracovních míst, než americká ekonomická filozofie připouští.
Čelní představitelé eurozóny si ale podle všeho také odmítají přiznat pravý stav věcí ohledně současné krize. Barroso tvrdí, že euro s krizí nemá co dělat, situaci prý způsobila špatná ekonomická politika některých států. Za skutečný problém Evropy považuje nedostatečnou politickou vůli. Je mi líto, ale před zavedením eura se v Evropě podobné hluboké deprese neobjevovaly. Všichni víme, co se skutečně stalo:
Zavedení eura vedlo k masivnímu přílivu kapitálu na jih Evropy, pak ale tento penězovod vyschl. A protože zadlužené země nemají vlastní měnu, musely si projít extrémně bolestivým procesem vnitřní devalvace. Jak může někdo pochybovat o tom, že měna měla rozhodující roli? Zdá se, že někdo skutečně věří tomu, že kdyby Portugalsko, Řecko či Španělsko mělo nějakou nadpřirozenou snahu o reformy, jejich ekonomiky by procházely boomem i přesto, že v nich probíhá deflace a utahování rozpočtů. O tom, že věci jsou špatné proto, že je špatná uplatňovaná politika, se asi neuvažuje.
Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana