Irák se rozpadá. Vláda ztratila kontrolu nad rozsáhlými oblastmi, násilí mezi komunitami je na denním pořádku a Al-Káida ožívá. Nejde o rok 2014, ale o události z roku 2006, které vedly tehdejšího amerického senátora a nynějšího viceprezidenta Josepha Bidena k přesvědčení, že je na čase rozdělit Irák na tři oblasti - kurdskou, šíitskou a sunnitskou. Na své webové stránce to uvedla televize CNN.
Biden a analytik Leslie Gelb tehdy v článku v The (14,87 USD, -1,98%) označili Bosnu za moderní precedens. Podle nich se uchovala "paradoxně tím, že se rozdělila na etnickou federaci a umožnila dokonce Muslimům, Chorvatům a Srbům ponechat si vlastní armády".
Tento recept by podle nich mohl fungovat i v Iráku. "Kurdská, sunnitská a šíitská oblast by zodpovídaly za své domácí zákony, administrativu a vnitřní bezpečnost. Centrální vláda by měla na starosti kontrolu hranic, zahraniční politiku a zisky z prodeje ropy," uvedli.
Bidenův a Gelbův plán Senát sice v roce 2007 podpořil, ale vláda tehdejšího prezidenta George Bushe ho ignorovala. Sedm let poté je možnost etnického rozdělení Iráku mnohem pravděpodobnější než kdy před tím. Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) ovládá velkou část západu a severu, včetně Mosulu. Kurdští představitelé tlačí na referendum, které by bylo zřejmě k krokem k jednostrannému vyhlášení nezávislosti.
Ramzí Mardíní, irácký expert působící ve washingtonském institutu Atlantic Council, tvrdí: "Základní vzorec vypadá takto: ISIL vyprovokuje šíity, ti zareagují přehnaně proti všem sunnitům. Sunnité pak o to více podporují ISIL. Je to začarovaný kruh."
Proto se také ztrácí šance na rozdělení země prostřednictvím jednání.
"Biden se na Irák často díval optikou bývalé Jugoslávie. Ale hranice nemohou vzniknout tím, že je někdo nakreslí na papír," řekl Mardíní. "Vznikly by v etnické válce."
"Irák byl vždy spravován autoritářskou vládou. Že by se najednou rozhodl pro federativní uspořádání a demokratický systém je naivní vzhledem k historii Iráku i vzhledem k federalismu jako politickému systému. Federalismus je složitou a propracovanou strukturou," uvedl.
Rozdělení Iráku jednáním brání řada překážek, včetně toho, že sunnitská oblast na západě by nebyla ekonomicky soběstačná bez zisků z ropy z jiných regionů. Západ Iráku totiž jako jediná oblast neleží na jezerech ropy.
V zemi je také jen málo přirozených hranic a v řadě oblastí, jako je Bagdád nebo Dijála, žijí různé komunity vedle sebe. Sunnité by nesouhlasili, aby smíšenému Kirkúku vládli Kurdové.
"Již deset let nebyli schopni přijmout zákon o rozdělování zisků z ropy," říká Mardíní. "Jak donutíte šiítský Irák, aby se dělil o zisky z ropy se sunnitským Irákem? Jak přimějete Iráčany, aby se dohodli na hranicích regionů? Vyžadovalo by to politickou dohodu o všech sporných územích. A víme, jak těžké to v posledních deseti letech bylo."
Překreslení mapy, ať už na konferenci nebo v konfliktu, by mělo ohromný dopad na celý region. Turecko, Írán a Sýrie s vlastními kurdskými menšinami, by byly ostražité vůči na ropu bohatému kurdskému státu ve svém sousedství.
Šíitská oblast by se nejspíš přimkla k Íránu a Teherán by získal mnohem větší vliv na irácký ropný průmysl. "Irácká jednota je stěžejním zájmem USA a je k tomu důvod," tvrdí Mardíní. "Bez sunnitů a Kurdů v Iráku, není možné vyvážit vliv Íránu na iráckou ropnou politiku."
Na druhou stranu by ale nezávislý sunnitský region nemusel padnout do rukou extremistů, protože by se sunnité již necítili diskriminovaní šíitskou vládou. Kdyby neměli nepřítele v Bagdádu, neměli by motivaci obracet se k džihádistickým skupinám, jako je ISIL. Stejně tak by mohli spolupracovat i se syrskými sunnity - mnoho kmenů totiž žije na obou stranách hranice.
Zhroucení Iráku s sebou přináší hrozbu masové migrace a násilí, které doprovázely zrod Indie a Pákistánu. Je to reálné nebezpečí, ale současná situace již vyhání tisíce lidí z domovů a stovky dalších přišly o život.
Někteří historici prohlašují, že Irák stejně nikdy nebyl skutečným státem ale spíše koloniálním výtvorem stejně jako Britská Indie a nyní jsme svědky nevyhnutelných následků.
Na počátku 20. století byla v arabských pouštích klíčová kmenová příslušnost. Nahodilé rozdělení arabského území započalo Sykes-Picotovou dohodou z roku 1916, podle níž získala Francie mandátní území Sýrie a Libanonu, zatímco Británie dostala tehdejší Palestinu a Irák.
Irácké hranice vznikly na konferenci v Káhiře v roce 1921 s významným přispěním Winstona Churchilla a T. E. Lawrence (neboli Lawrence z Arábie), kteří se s dalšími 40 britskými představiteli shromáždili v Semiramidině paláci na Nilu. Zde Irák de facto vytvořili a králem nové země ustanovili sunnitu Fajsala I. Britové podporovali zájmy sunnitů a jiných menšin, které měly vyvážit šíitskou většinu. Všechny tyto prostředky byly o půl století později užitečné i Saddámu Husajnovi.
Navzdory doporučení řady odborníků nový Irák zahrnoval provincii Mosul s převládající kurdskou většinou, která měla sloužit jako nárazníkové pásmo proti Turecku i Rusku.
Zdroj: ČTK, CNN