Jedním ze znaků právního státu je účinné poskytnutí náhrady škody těm, kterým byla nezákonným či nesprávným postupem orgánů státu způsobena škoda. Jak již Ústavní soud konstatoval v jednom ze svých předchozích rozhodnutí, stát funguje i proto, aby chránil jak své občany, tak i osoby zdržující se na jeho území, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou hájena a aby jim v případě jejich porušení umožnil domáhat se nápravy. V situaci, kdy existuje ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, nemůže podle Ústavního soudu zákon vydaný na základě ústavního zmocnění a stanovící podrobnosti pro uplatnění nároku na náhradu škody toto právo anulovat, byť by se jednalo pouze o určité případy.
Zmíněné pravidlo lze vysvětlit na konkrétním případě. V případě, kdy obecné soudy dospějí k závěru, že soudní exekutor postupoval v rozporu se zásadou přiměřenosti a například pro pohledávku ve výši několika málo tisíc korun českých prodal formou dražby vícero nemovitostí, přestože k uspokojení pohledávky by zcela postačovalo exekučně postihnout jednu z nich, zakládá takto vedená exekuce odpovědnost za škodu, i když formálně nelze daný skutkový stav souzené věci podřadit ani pod pojem nesprávného úředního postupu ani pod pojem nezákonného rozhodnutí.
V této souvislosti je nutné připomenout, že zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem rozlišuje dva typy odpovědnosti: odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze formálně vzato uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Současně platí, že odpovědnost za nesprávný úřední postup nepřichází v úvahu, pokud byly veškeré úkony orgánů veřejné moci završeny rozhodnutími.
Byla-li tedy v konkrétním exekučním řízení vydána rozhodnutí, jimiž se realizoval prodej nemovitostí, a tato rozhodnutí nebyla následně zrušena či změněna, formálně by se osoba, které tímto postupem byla způsobena škoda (například proto, že obvyklá cena nemovitostí, které nebylo nutno dražit, byla vyšší, než cena, za kterou byly nemovitosti v exekuci prodány), nemohla náhrady této škody s úspěchem dovolávat.
Je ale nanejvýš zřejmé, že požadavek na striktní dodržení zákonných podmínek by v popsané věci vedl k popření naznačených principů a jeho výsledkem by bylo odepření spravedlnosti. Proto Nejvyšší soud s odkazem na existující rozhodovací praxi Ústavního soudu v jednom ze svých rozhodnutí výslovně konstatoval, že závěr soudů nižších stupňů o tom, že nepřiměřenost exekuce nemůže založit odpovědnost státu za způsobenou škodu podle příslušného zákona (neboť formálně vzato skutkový stav souzené věci nelze podřadit ani pod pojem nesprávného úředního postupu, ani pod pojem nezákonného rozhodnutí), popírá smysl uvedeného zákona. Proto i v případě, že neexistoval důvod pro dražbu více nemovitostí dlužníka, a došlo ke vzniku škody, nelze než uzavřít, že podmínky odpovědnosti státu podle citovaného zákona v materiálním smyslu byly v souzené věci naplněny bez ohledu na skutečnost, že nedošlo ke zrušení exekučního příkazu ani částečnému zastavení exekuce.