I pro velkou stavební firmu dneska není malé zakázky, řekl Patrii Online František Polák, mluvčí společnosti Metrostav. Vážnějším problém pro celý segment je ale podle Poláka příprava a schvalování nových předpisů, které se mají týkat stavebnictví. Změny totiž mohou údajně i na několik let zastavit výstavbu strukturálních staveb.
Patria Online: Jak se daří jediné velké české stavební firmě mezi globální konkurencí na domácím trhu?
Daří se nám vcelku dobře. Všechny komplikace, se kterými se potýkáme, mají i ostatní společnosti, ale jejich řešení může přinést stavebnímu segmentu spíše komplikace. Mnohokrát jsme už dokázali, že zakázky umíme dělat a máme za sebou už více než čtyřicetiletou zkušenost. Bojím se ale, že kvůli změnám v nejrůznějších předpisech a zákonech, které se stavebnictví týkají, možná nebude od příštího roku co stavět.
Patria Online: To nemyslíte vážně?
Ano, chystá se totiž několik změn v předpisech, které mohou výstavbu strukturálních staveb ohrozit, ne-li zcela zastavit. A to nemluvím o změnách v zákonech o veřejných zakázkách a dalších předpisech.
Patria Online: Proč je situace podle vás tak kritická?
Víte, trochu přeháním, ale vážně. Vzniká novela Zákona o EIA, tedy posuzování vlivu na životní prostředí. A ta zavádí tzv. retroaktivitu. Šílené, nemyslíte? Návrh zákona totiž říká, že všechny vydané EIA na veřejné stavby se mohou přezkoumat až do sedmi let zpětně. Jednoduše řečeno, pokud odpůrci stavby něco k EIA namítnou, bude se muset celá stavba posuzovat už podle nové EIA. Jenže aby se to mohlo posuzovat podle nových předpisů, bude muset investor přepracovat celý projekt, protože nová úprava EIA má nové paragrafy a nové úpravy. A to zabere nějakou dobu. Když to půjde dobře, projekt se odloží o minimálně dva roky. Po EIA pak teprve může investor začít vykupovat pozemky a získávat další povolení.
Patria Online: Co chybí stavebním firmám, jakou je Metrostav, při spolupráci se státem?
Několik věcí. Předně, že se v tuzemsku nepostupuje podle jasných pravidel. Není to řízeno tak, jak ve většině zemí Evropy. Máte státní orgán, který chce investovat veřejné peníze. A za to ale musí vědět, co dostane, v jaké kvalitě a kdy: to by měl kontrolovat v jednotlivých etapách projektu, protože tam vzniká cena díla. Dnešní představa, že cenu určí až soutěž na výběr zhotovitele, je zcela lichá. Pokud jsou v projektu hodinky s vodotryskem, tak všichni dodavatelé ocení toto řešení. To byl třeba problém Blanky – ta stavba je hodně nadstandardní – náš prezident to nazval trefně – je to Bentley mezi tunely a je legitimní otázka, zda by nestačilo, aby to byla třeba Škoda. Tohle všechno se v Česku sice objevuje také, ale takříkajíc řízení inženýringu za ideálním stavem notně zaostává.
Patria Online: A v čem?
Zákony jsou složité, často se mění a jejich výklad – např. soudy – je nejednotný, Investor, který dokáže stavbu připravit tak, že má všechna potřebná povolení, by si zasloužil Nobelovu cenu. I pak ho čeká martyrium, zda platná povolení zpětně nezruší nějaká žaloba. Například na stavbě D8 jsme stavbu opouštěli dvakrát. Odpůrci staveb přitom většinou směřují odvolání k formálním věcem: něco nebylo řádně odůvodněno, doklad byl o pár hodin méně vyvěšen na úřední desce.
Patria Online: Lze to uvést na příkladu?
Jistě. Když v Německu stavěli dálnici od českých hranic do Drážďan, měli v projektu několik protihlukových stěn. Když zjistili, že v některých lokalitách je levnější varianta vyplatit obyvatelům peníze za to, že se přestěhují a domy se zbourají, než stavět stěnu, udělali to. Dovedete si představit, že by se něco takového dělo tady?
Patria Online: Stavební firmy jsou kritizované za to, že v cenách zakázek rády přehánějí…
Nemůžeme přehánět, nedovolí nám to veřejné obchodní soutěže. Vyčítá se nám spíše to, že v průběhu stavby účtujeme změny, které si investor objednal. Venku je to běžná věc a v tuzemsku u privátních investorů také. Venku se staví většinou podle smluv vycházejících z tzv. červeného FIDICU (Fédération Internationale des Ingénieurs-Conseils, je mezinárodní Federace konzultačních inženýrů, pozn. red.). To je měřitelný kontrakt a funguje na principu „svaté“ ceny položek. Systém předpokládá, že ke změnám projektu v průběhu stavby může docházet. Když se pak ale něco stane a správce stavby se změnami souhlasí, jednoduše se řekne: „Ano, místo plánovaných 10 kubíků betonu, bude nutné vydat patnáct kubíků, vynásobí se to položkovou cenou a jede se dál. Nikomu nic nevadí a neřeší se to pak zdlouhavě někde u soudu. Nikdo to ani nenapadne, protože lidé od investora, kteří změny schválí, mají prestiž, jsou respektováni, mají autoritu a vědí, že stavební firma si nevymýšlí. Takhle pracujeme na Islandu, v Polsku i jinde v západní Evropě. Bohužel v ČR tento systém nefunguje.
Patria Online: Jaký objem zakázek děláte v zahraničí?
Za posledních pět let jsme dosáhli třiceti procentního podílu na celkovém obratu ze zahraničních zakázek. Řádově to činí miliardy korun.
Patria Online: Jaký typ zakázky je pro vás zajímavý?
Říkám to zcela upřímně – každá zakázka je pro nás zajímavá. Dnes je doba, kdy akceptujeme všechny typy zakázek. Ještě nedávno jsme akceptovali jen infrastrukturální stavby, ale ty časy jsou pryč. Dneska nejsou malé zakázky.
Patria Online: Vzali byste zakázku na dobudování městského okruhu v Praze?
Ano. Výstavba úseku Pelc Tyrolka – Štěrboholy by byla pro Metrostav zajímavá. Nemyslím si ale, že projekt bude během příštích deseti let vypsán. Potřebuje totiž silnou osobnost, která by to zastřešila po řadu let a volební období je pouze čtyřleté. Pak přijde někdo nový a zase to zkusí jinak, dojde do půli cesty a žezlo znovu někomu předá… Postoj, se kterým se při úvahách o podobných projektech setkáváme, totiž, že nebudeme stavět silnice, protože by po nich jezdila auta, není asi úplně na místě.
Patria Online: A co nová trasa metra v Praze, jsou i tam komplikace?
Plánování metra trasy D je ukázka toho, jak dobré úmysly mohou celý projekt přivést do pekla. Na stole je zbrusu nový nápad, že na každou stanici by měla být vypsána architektonická soutěž. Což o to, veřejnost nabyla dojmu, že to bude krásné, má to ale své stinné stránky.
Patria Online: A to jaké?
Projektant má dnes objednávku na celou stavbu, včetně stanic, takže zajištění po smluvní stránce je téměř neproveditelné. Nehledě na to, že ceny jednotlivých stanic na povrchu mohu být výrazně vyšší, než činí záměr investora, tedy zajistit za minimální výdaje funkční stavbu. Problém také je, že příprava architektonické soutěže zabere minimálně dva roky, místo toho, aby se začalo stavět. Poslední dvě velké architektonické soutěže v Praze jsou mementem: knihovna na Letné končila soudními verdikty a Trojský most se postavil sice krásný, ale skoro třikrát dražší.
Patria Online: Veřejné mínění v zahraničí vás vnímá mnohem příznivěji než v ČR, proč?
Máte rozhodně na mysli Blanku, z které se stala – alespoň v mediích, kontroverzní stavba. Nebylo to naší vinou, tak špatně řízený projekt z hlediska investora v Čechách nepamatuji, I když příklady v zahraničí by se také našly: letiště v Berlíně je toho příkladem. Přesto se ale nedomnívám, že máme horší renomé, než ostatní velké stavební společnosti na trhu. Otázka také je, co je to veřejnost. Pokud myslíte všeobecná fóra, kde diskutující mohou napsat a říct cokoli, tak to není příliš průkazný vzorek. U odborné veřejnosti, absolventů vysokých škol a privátních investorů je naše renomé vysoké. A teď, po zprovoznění, slyšíme jen chválu, tedy konec dobrý, všechno dobré. A privátní investoři po nás sahají pro svoje zakázky stále více. Došlo to až tak daleko, že nám říkají: "Podívejte se, dáme vám tu zakázku, ale musí tam být tenhle stavbyvedoucí a tenhle tým."
Patria Online: Co by se muselo stát, aby stavební firmy měly i v ČR dobré podmínky pro své podnikání?
Klišé říká, že stavba je na světě nejsložitější výrobek, protože každý výrobek může být její součástí, který nikdy nevznikne za ideálního prostředí. Za nás říkám, že stavebnímu segmentu chybí nejen stabilita a srozumitelnost zákonů, ale i stabilita úředníků. Vezměte si, že připravovaná novela zákona o veřejných zakázkách například mění objem tzv. víceprací. Zatímco ve většině evropských zemí i ve směrnici EU z letošního roku mají v zákonu, že vícepráce mohou být několikrát překročeny až do výše 50 % hodnoty projektu, v ČR budeme zase unikátní. Máme totiž schváleno jen 30 procent. Nemusím snad ani říkat, že to unikátní jsem myslel hodně ironicky.
Patria Online: Jsou zákony pro veřejné stavby koncipovány dobře?
Zákon o veřejných zakázkách dle mého vychází z předpokladu, že všichni kradou. Jenže to tak není. Kdybyste měl stejným stylem postavit Zákon o provozu na veřejných komunikacích, musel byste v zákoně říct, že se bude jezdit třicítkou a na každých padesáti metrech bude hlídat provoz nějaká figurína policisty, aby řidiči nezlobili. Uznáte, že takhle to přece nejde. To, že ta premisa nesedí, nejlépe dokazují privátní investoři, u nich pracují také Češi a tam ten problém patrný není.
Patria Online: Jak ovlivňuje práci stavební společnosti stabilita úředníků?
Výrazně. Naši předci měli zkušenost, že kvalitní magistrátní či ministerský úředník, který rozhoduje o stavbách, se tvoří deset až patnáct let a musí začínat na úřadě opravdu od nuly. Stavebním firmám a byznysu nepomáhá, když s novou garniturou přijdou noví úředníci, jenom proto, že jsou z nových politických stran. Ale i to se snad brzo změní.
Patria Online: Jaká by měla být komunikace při stavbách typu tunelového komplexu Blanka, nebo nové trasy metra D v Praze?
Z pohledu stavební firmy, jednoznačná otevřenost. Měli jsme kvůli Blance zřízené informační centrum. Tam jsme vždycky posadili kritiky a řekli jim: Co vás zajímá? Vysvětlíme vám všechno a tady máte podklady. Myslím si, že i proto bylo opravdu fundamentálních stížností na stavbu minimum. Problémem je také to, že jsme vnímáni veřejností při stavbách jako ti „silnější“, je tedy nutné dát prostor těm „slabším“. Jenže tak to bohužel nefunguje.
Patria Online: Řekněte mi, proč se ozývají kritiky na výstavbu velkých liniových staveb?
Za sebe si myslím, že kvůli tomu, že někteří mají pocit, že se všechno zabetonuje. Takové hlasy ale třeba vůbec neberou v úvahu to, že například po zprovoznění Strahovského tunelu v Praze, klesla doprava v centru hlavního města v parametru tzv. vozokilometrů o 20 %. Praha je tak jednou z mála evropských metropolí, kde se tak děje.