Americký Federální rezervní systém to konečně udělal: poprvé za téměř deset let zvýšil úrokové sazby. O dopadech tohoto kroku na úroková rozpětí, akcie rozvíjejících se trhů, poptávku po bydlení a řadu dalších věcí se rozsáhle debatuje. Zatímco se však trhy učí, jak se vyrovnat s méně vstřícnou měnovou politikou, zmíněný krok může mít i významnou světlou stránku, kterou většina lidí ignoruje.
Nerovnost příjmů a bohatství ve Spojených státech od vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 setrvale roste, avšak normalizace měnové politiky by mohla znamenat začátek konce tohoto trendu. Rozhodně by měla přispět k urychlení jeho obratu.
Vezměme si několik skličujících statistik odrážejících současný stav. Reálný (o inflaci očištěný) střední příjem domácností v USA je zhruba stejný jako v roce 1979. Nedávná studie Pewova výzkumného centra zjistila, že Američané dosáhli v roce 2014 o 4% nižšího příjmu než v roce 2000 a že střední vrstva Američanů poprvé po více než 40 letech nepředstavuje většinu populace.
Dvacet nejbohatších lidí ve Spojených státech dnes vlastní větší majetek než dolní polovina všech obyvatel. Propast bohatství mezi skupinou Američanů s vysokými příjmy a všemi ostatními nikdy nebyla extrémnější; bohaté domácnosti představují více než pětinu celé americké populace. Je zarážející, že jednu hodinu jízdy severně od Wall Street, totiž v Bridgeportu ve státě Connecticut, je Giniho koeficient – standardní ukazatel distribuce příjmů a nerovnosti – horší než v Zimbabwe.
Politická reakce na finanční krizi paradoxně tento trend zhoršila. Zatímco recese v letech 2007-2008 způsobila, že skupiny s vyššími příjmy utrpěly více než nízkopříjmové skupiny (protože prvně jmenovaní obvykle získávají větší část svého výdělku z kapitálových příjmů, které jsou volatilnější než příjmy z pracovní činnosti), od roku 2009 platí opak. Přibližně 95% veškerého růstu příjmů od té doby inkasuje nejbohatší 1% obyvatel.
Příčiny rostoucí nerovnosti příjmů a bohatství jsou četné a jemně odstíněné; notný díl viny však nesou nezamýšlené důsledky nedávného bezprecedentního období ultravolné měnové politiky. Záporné reálné úrokové sazby a kvantitativní uvolňování vedly k finančnímu útisku držitelů hotovosti, což poškodilo střadatele, a zároveň výrazně zvýšily ceny riskantnějších finančních aktiv, které nejčastěji drží bohatí lidé. A když fixní příjmy nenesou žádný výnos, i ty nejkonzervativnější penzijní fondy se vrhnou na riziková aktiva, což jejich ceny vyšroubuje ještě výš.
Korporace měly z těchto stimulačních opatření nesmírný prospěch, avšak na úkor pracujícího obyvatelstva. Ziskové marže se zvýšily na rekordní hodnoty, neboť firmy seškrtaly náklady, odložily investice do infrastruktury, půjčily si za ultranízké sazby a využily slabých trhů práce k tomu, aby se vyhnuly zvyšování mezd.
Stojíme však dnes na pokraji obratu tohoto trendu? Index S&P 500 se oproti minimům z roku 2009 zvýšil o 150% a ohodnocení akcií působí vzhledem k oslabující růstové dynamice optimisticky (Shillerův poměr ceny a výnosu činí 26 oproti 15 v roce 2009). Vzhledem k této situaci je nepravděpodobné, že by se nejbohatší Američané mohli v blízké budoucnosti těšit z dalších tučných zisků ze svých finančních investic.
Současně bychom si měli poprvé za mnoho let povšimnout významného tlaku na zvyšování mezd. Míra nezaměstnanosti klesla na 5%, což je těsně nad hranicí současného středního odhadu Fedu pro míru nezaměstnanosti neakcelerující inflaci (NAIRU). Ačkoliv je skutečná míra NAIRU pravděpodobně nižší a zřejmě jsme svědky dlouhodobého poklesu míry participace pracovní síly, měl by americký trh práce v roce 2016 posílit.
Počet osob v kategorii „nejsou v pracovním procesu a v současné době chtějí zaměstnání“ každopádně v listopadu klesl o 416 000 na něco přes 5,6 milionů; historicky bývá taková změna úzce spjatá s rostoucím tlakem na mzdy. A průměrné hodinové mzdy všech zaměstnanců v soukromém nezemědělském sektoru zaznamenaly v říjnu meziroční růst o 2,5%, což je nejvyšší hodnota od roku 2009.
S pomalým zvyšováním úrokových sazeb Fedem začnou středněpříjmové rodiny, které drží své těžce vydělané úspory v bankách, konečně inkasovat ze svých vkladů nějaký zisk. Vzhledem k užitečnému dopadu úroků z úroků by se dlouhodobé důsledky neměly podceňovat.
Během posledního cyklu utužování v letech 2004 až 2006 se příjem domácností z úroků zvýšil o 29%. Tentokrát sice budou zisky vzhledem k pravděpodobnému tempu a rozsahu zpřísňující politiky Fedu zřejmě nižší a dostaví se pomaleji, avšak úroky z úspor posunou příjmy domácností správným směrem: vzhůru.
Řada politických reforem, z nichž každá má potenciální pozitivní dopady na blahobyt, by samozřejmě mohla nerovnost ještě více snížit. Překážky takových opatření – například těch, která zvyšují progresivitu daňové soustavy – jsou však dobře známé, zejména na pozadí prezidentské předvolební kampaně. To znamená, že nejbezprostřednější dopad bude mít zvýšení reálných mezd pro zaměstnance, třebaže druhou stránkou mince budou nižší ziskové marže pro americké firmy.
Rozhodnutí Fedu zvýšit sazby je pro finanční trhy historickým okamžikem a už dnes vyvolává období zvýšené volatility cen aktiv po celém světě. Pro investory to může být náročné, ale měli bychom hledat útěchu v dopadech na reálnou ekonomiku.
Společenská smlouva v USA se ošklivě rozleptala, což pravděpodobně sehraje důležitou roli v blížících se prezidentských volbách, kde voliči vyjádří hněv nad tím, že „americký sen“ je stále více mimo jejich dosah. Žádné hospodářské zotavení se nemůže udržet bez zvýšení mezd a vyšších spotřebitelských výdajů. Fed dal možná právě najevo, že se konečně dostavil začátek této nezbytné dynamiky, a dokonce snad i klíčový inflexní bod v trendu nerovnosti. A možná se Fed také přičinil o to, aby tento vývoj urychlil.
Alexander Friedman je generálním ředitelem holdingu GAM.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org