Na počátku roku se rychle šířily obavy z recese americké ekonomiky. Dokonce i tradičně optimistický průzkum, který mezi ekonomy provádí Wall Street Journal, ukazoval na 21% pravděpodobnost recese. Podle mého názoru byl tento pesimismus přehnaný. Ale stejně tak je přehnaná současná euforie, která jej vystřídala.
Nikdy jsem se nebál hovořit o tom, že ekonomice hrozí recese. Učinil jsem tak na konci devadesátých let i v roce 2007. Na počátku letošního roku ale nebyl patrný žádný faktor, který by recesi měl spustit. I když pokles cen ropy pod můj cíl na úrovni 10 – 20 dolarů za barel mohl vyvolat problémy na finančních trzích a následně v celé globální ekonomice. Recese ale obvykle vyvolá prudké zvýšení sazeb centrální bankou či nějaký významný ekonomický šok. Fed sice v prosinci sazby zvednul a plánoval další čtyři zvednutí v roce 2016, ale pokud by tak neučinil, zpochybnil by svá dřívější prohlášení o sílící ekonomice a trhu práce.
Uprostřed intenzivní debaty o přicházející recesi došlo k zajímavé věci. Čína nepřikročila k prudké devalvaci měnového kurzu a podobně jako v minulosti se uchýlila ke zvýšení výdajů na infrastrukturu. Cílem bylo zabránit kolapsu ekonomiky a tento nástroj byl použit i přesto, že povede k vyššímu zadlužení i k dalšímu zvýšení nadbytečných kapacit. Fed pak v reakci na pokračující hrozbu deflace změnil své plány na zvedání sazeb a nyní hovoří o dvou. K tomu snížil své predikce inflace, která by podle něj měla ke konci letošního roku dosáhnout 1,2 % (dříve očekával 1,6 %). Index Standard & Poor’s 500 pak od druhé poloviny února roste a od počátku roku si nyní připisuje asi 1 %.
I přes tento obrat přetrvává řada důvodů, proč se neoddávat přílišnému optimismu. Za prvé, ceny komodit budou pravděpodobně pokračovat v poklesu, protože globální poptávka je slabá a proti ní stojí naopak silná nabídka. Ta odráží předchozí období mohutných investic a tendenci některých zemí zvýšit v reakci na klesající ceny komodit svou komoditní produkci. Jde zejména o země OPEC.
Za druhé, svět stále zápasí s odstraněním vysokého zadlužení a dalších nerovnováh, které byly vytvořeny v osmdesátých a devadesátých letech. Například dluhy amerických domácností už klesly z maxim na 130 % disponibilních příjmů na současných 104 %, ale to je stále vysoko nad historickým standardem ve výši 65 % disponibilních příjmů. Míra úspor se sice zvedla z 2 % v roce 2005 na současných 5,4 %, stále má však daleko do standardu ve výši 12 %, ke kterému se podle mého mínění bude dále posouvat. V neposlední řadě končí zhruba třicetiletá éra globalizace. Ta přesunula centrum výrobního sektoru ze Severní Ameriky a Evropy do Číny a dalších rozvíjejících se zemí. Z toho těžila jejich ekonomická aktivita. V současné době ale už v podstatě není co přesouvat.
V lednu jsme čelili hlubokému strachu z globální recese. Ten nyní vystřídal nárůst důvěry. Je ale otázkou, jak moc se toho z fundamentálního hlediska během posledních několika měsíců skutečně změnilo.
Autorem je investor Gary Shilling.
Zdroj: Bloomberg