Jak moc by průměrný Američan, jehož roční příjem dosahuje 42 300 dolarů, musel dostat, aby byl ochoten vzdát se svého mobilního telefonu a internetu na jeden rok? Bylo by to více, či méně než 8 400 dolarů ročně? Je to důležitá otázka, jejíž význam vyjde najevo později v textu.
Nyní se podívejme na otázku druhou: Proč během posledních deseti let tak kleslo tempo růstu produktivity? Do určité míry jde o pokračování trendu, který ve vyspělých ekonomikách začal už mnohem dříve. Většinou jde ale o nový jev, který má na svědomí značnou část zklamání z pomalého ekonomického růstu dosahovaného po finančním kolapsu roku 2008. Například v USA je tempo růstu produktivity po roce 2005 ve srovnání s předchozími deseti lety asi o 1,8 procentního bodu nižší. To představuje útlum obrovských proporcí.
Optimistické vysvětlení této změny tvrdí, že internet a mobilní technologie vytvářejí hodnoty, které nejsou odraženy v ekonomické statistice a tudíž ani v měřené produktivitě. Pokud tomu tak je, reálný produkt i produktivita jsou vyšší než měřené hodnoty a „zpomalení“ tempa růstu produktivity vlastně neexistuje. Nedávno se objevila nová analýza, která se tímto tématem zabývá, ale závěr jednoznačný není. Spíše se zdá, že uvedené může vysvětlovat jen malou část problému.
Zájem o měření skutečného růstu produktu a produktivity znatelně vzrostl minulý rok. Ekonom Martin Feldstein tehdy začal tvrdit, že oficiální čísla podhodnocují přínosy digitální ekonomie. Jeho tvrzení dává smysl, protože vysvětluje, jak lze skloubit pomalý růst produktivity na straně jedné a evidentně obrovský dopad, který mají digitální technologie na náš každodenní život.
Je tedy možné, že digitální produkty ovlivňují náš život mnohem více, než se oficiálně udává. Pak by byla skutečná inflace nižší a skutečný produkt vyšší a záhada produktivity mizí. David Byrne, John Fernald a Marshall Reinsdorf z Federal Reserve Bank of San Francisco ve své nové studii tvrdí, že tomu tak částečně skutečně je. Charles Bean na základě dat z Velké Británie dochází k podobnému závěru, ale tvrdí, že celé věci je nutno věnovat ještě mnohem více pozornosti.
Chybí tedy v HDP velká část blahobytu, který digitální produkty přinášejí? Ve Velké Británii stráví průměrný člověk týdně 20 hodin na internetu. To je ve srovnání s rokem 2005 asi dvojnásobek. Většina obsahu na internetu je přitom poskytována v podstatě s nulovým mezním nákladem a tudíž se na HDP neprojeví. I ekonomové, kteří jsou skeptičtí vůči tomu, že dochází k významné chybě v měření, uznávají, že u produktů typu či YouTube může docházet k velkému podhodnocení skutečných přínosů. Zároveň však poukazují na to, že HDP neměl nikdy měřit spotřebitelský blahobyt, ale tržní aktivitu. Existence netržních aktivit, jako jsou například domácí práce, pak podle nich měla na oficiální čísla a skutečný blahobyt vliv už v minulosti. Podle jejich názoru je spíše nepravděpodobné, že by v současné době byl podobný efekt silnější.
Chad Syverson z Chicago Booth School of Business analyzoval příslušná data a tvrdí, že příjmy v USA by na vysvětlení poklesu tempa růstu produktivity musely vzrůst o 8 400 dolarů ročně. Jde o pětinu disponibilních příjmů na osobu. Ekonom dodává, že jen málo lidí by si vážilo svého přístupu k digitální ekonomice tak, aby za něj zaplatilo pětinu příjmů. Možná má pravdu, ale kolik by tedy lidé za tento přístup ve skutečnosti dali? Zdá se, že řada z nás je dnes na internetu a mobilních telefonech hodně závislá. Pochybuji, že bychom si zvolili přesun do světa před deseti lety doprovázený zvýšením ročních příjmů o pár tisíc dolarů. Pokud je tento můj pohled správný, na celé teorii o chybném měření HDP něco je.
Autorem je ekonom a investor Gavyn Davies.
Zdroj: FT