Project Syndicate: Problém čínských podnikových dluhů

Čínská ekonomika v posledních letech zpomalila, ale stále je silná a zhruba jednou třetinou přispívá k celkovému světovému hospodářskému růstu. Také je čím dál stabilnější, což je důsledek posunu růstového modelu země od investic a exportu k domácí poptávce a službám.

Před zářijovým summitem skupiny G-20 v Chang-čou Čína hlasitě volá po nových závazcích ke strukturálním reformám, které by v rozvinutých i rozvíjejících se ekonomikách stimulovaly růst. Doma však sama čelí vážným rizikům. Především se v zemi dál neudržitelným tempem zvyšuje objem domácích úvěrů, přičemž úroveň podnikových dluhů začíná být nebezpečná.

Podle nedávno zveřejněné výroční zprávy MMF o čínské ekonomice roste objem úvěrů asi dvakrát rychleji než výkonnost ekonomiky. Rapidně se zvyšuje jak v nefinančním soukromém sektoru, tak i v expandujícím a vzájemně propojeném sektoru finančním, který zůstává neprůhledný. Ačkoliv je navíc vzestup objemu úvěrů podle mezinárodních měřítek vysoký – přičemž jde o klíčový ukazatel potenciální krize –, jejich schopnost podnítit další růst se snižuje.

Varovné kontrolky blikají a čínská vláda tento obecný problém připouští. Pokud se však chce vyhnout krizi, měla by okamžitě realizovat rozsáhlé reformy a řešit základní příčiny problému podnikových dluhů. Mezi ně patří měkká rozpočtová omezení pro státní podniky a místní samosprávy, implicitní i explicitní vládní garance za dluh a nadměrné riskování ve finančním sektoru – přičemž to vše ještě podtrhují neudržitelné oficiální růstové cíle.

Chce-li čínská vláda tento problém řešit, musí slovy premiéra Li Kche-čchianga „nelítostně vrazit nůž [do] podnikových zombie“. Tato selekce by se měla kombinovat s konkrétní strategií restrukturalizace firem, které se ještě dají zachránit, s přiznáváním a alokací ztrát na straně věřitelů, se zohledňováním existence přesídlených zaměstnanců a jiných sociálních nákladů a s dalším otevíráním trhů v soukromém sektoru. A co je ještě zásadnější, vláda se musí smířit s nevyhnutelností nižšího růstu v nejbližším období.

Obzvláště důležitá je restrukturalizace státních podniků. Mnohé z nich jsou v podstatě na přístrojích – k celkovému průmyslovému výkonu přispívají pouhou pětinou, ale představují zhruba polovinu všech podnikových dluhů. Seriózní restrukturalizační úsilí – včetně přísnějších rozpočtových omezení a ukončení půjček neživotaschopným firmám i vládních garancí za dluhy spolu s dalšími reformami na straně nabídky, které už probíhají – vytvoří prostor k tomu, aby začaly vznikat dynamičtější firmy a přispívaly k růstu.

Čína je v mnoha ohledech jedinečná, ale není to první země, která zažívá problémy s podnikovými dluhy. Její vedoucí představitelé by si měli vzít ze zkušeností jiných států tři obecná ponaučení.

Za prvé by měly státní instituce jednat rychle a efektivně, jinak dnešní problém s podnikovými dluhy přeroste v zítřejší problém s dluhem systémovým. Za druhé by měly jednat s věřiteli i dlužníky – některé země řešily jen jedno nebo druhé, čímž si zadělaly na budoucí problémy. A konečně je nutné identifikovat a reformovat struktury řízení, které tento problém umožnily. Přinejmenším potřebuje Čína efektivní systém, jenž by řešil insolvenci, dále striktní regulaci oceňování a vyhodnocování rizik a robustní pravidla účetnictví, poskytování úvěrů a zveřejňování finančních údajů.

Vlivné hlasy v Číně rychle vyvozují z mezinárodních zkušeností závěr, že boj s podnikovými dluhy může omezit krátkodobý růst a přinést sociální náklady, například v podobě nezaměstnanosti. Tyto obavy jsou jistě platné, avšak jejich alternativy – polovičatá opatření či vůbec žádné reformy – by již tak špatnou situaci ještě zhoršily.

Čína by měla začít restrukturalizací neživotaschopných firem v nejrychleji rostoucích regionech, kde zaměstnanci najdou novou práci rychleji a reformy pravděpodobně neublíží růstu. V pomaleji rostoucích regionech a ve velkých městech, kde místní ekonomice dominuje jediný podnik, pak mohou politici přistupovat k restrukturalizaci selektivněji.

Strukturální nezaměstnanost a náklady na přesídlování pracovníků navíc může zmírnit silná sociální síť, jejíž součástí budou fondy pro cílené přeřazování pracovní síly tak, aby se zaměstnanci mohli opět postavit na nohy. Tímto přístupem by vláda ukázala své odhodlání lidem, jimž hrozí přesídlení.

Číně slouží ke cti, že už vyvinula určité úsilí, aby svůj dluhový problém vyřešila a zahájila proces oddlužování. Současný pětiletý plán si klade za cíl snížit přebytečné kapacity v uhelném a ocelářském průmyslu, identifikovat a restrukturalizovat neživotaschopné podnikové „zombie“ a financovat programy na podporu postižených zaměstnanců.

Nyní nastal čas, aby Čína prosazovala dalekosáhlé reformy. Účetní bilance bank stále vykazují relativně nízký objem nesplácených úvěrů (a vysoký objem jejich poskytování). Náklady potenciálních ztrát z podnikových půjček – které MMF ve své nejnovější Zprávě o globální finanční stabilitě odhaduje na 7% HDP – se dají zvládnout. Vláda si navíc udržuje velké polštáře: dluh je relativně nízký a devizové rezervy poměrně vysoké.

Otázka zní, zda se Číně podaří dostatečně oddlužit podniky dříve, než se tyto polštáře vyčerpají. Vzhledem k dosavadní bilanci hospodářského úspěchu a k silnému odhodlání vlády realizovat ambiciózní reformní agendu může Čína tento úkol zvládnout. Musí však začít hned.

David Lipton, první náměstek výkonné ředitelky Mezinárodního měnového fondu, působil v Obamově administrativě jako hlavní ředitel Americké národní ekonomické rady a Národní bezpečnostní rady. V administrativě prezidenta Billa Clintona zastával funkci náměstka ministra financí pro mezinárodní záležitosti.

Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org