Pořádat olympijské hry je podle legendy pro vybrané město a zemi ekonomickým požehnáním. Ve skutečnosti je olympiáda častěji žrout peněz, jak právě zjišťuje Rio de Janeiro.
Zaprvé si vezměme, jak se hry pořádajícímu městu přidělují. Mezinárodní olympijský výbor (MOV), neregulovaný globální monopol, jednou za dva roky koná aukci, v níž mezi sebou soupeří světové metropole prokazující svou vhodnost. Nabídkové řízení uchazečského města obvykle vedou šéfové firem, často z oblasti stavebnictví, jimž by příprava na hry byla dozajista ku prospěchu. Města mimo jiné nabízejí honosná sportoviště, okázalé slavnostní prostory, nově vybudované dopravní sítě, luxusní ubytování pro sportovce a mediální a vysílací centra.
Výsledek takového procesu je předvídatelný: vítězná města obvykle nabídku přeženou. Náklady na pořádání letních olympijských her v současnosti dosahují 15 až 20 miliard dolarů, včetně výstavby a renovace sportovišť a zázemí, provozu a bezpečnosti a dodatečné infrastruktury. Celkový výnos pro pořadatelské město z podílu na mezinárodních televizních kontraktech (zhruba 25 %, zbylých 75 % jde MOV), mezinárodních a domácích sponzorských smluv a prodeje vstupenek a suvenýrů činí 3,5 až 4,5 miliardy dolarů. Jinými slovy, náklady pohodlně překračují výnosy o deset miliard dolarů a víc.
Ti, kdo se bijí za pořadatelství pro své město, tvrdí často, že krátkodobý deficit se změní v dlouhodobý zisk, protože posílí cestovní ruch, zahraniční investice a obchod, nemluvě o zlepšení národní nálady. Ani tento působivý argument empirické důkazy nepotvrzují.
Vezměme si cestovní ruch. Během července a srpna 2012 počet turistů, kteří navštívili Londýn, pořadatelské město tehdejších olympijských her, ve skutečnosti klesl o 5 %. Obchody, restaurace, divadla a muzea kolem centra dění na Piccadilly Circus do jednoho vykázaly během 17 olympijských dní téměř nulový zájem.
Věc se má tak, že běžní turisté se olympijským městům během her vyhýbají, kvůli davům, dopravním zpožděním, nafouklým cenám a možná také bezpečnostním hrozbám. Pořádání olympiády tak cestovnímu ruchu, vzkvétajícímu na základě ústních doporučení, může přinést víc škody než užitku. Pokud se turisté městu vyhnou nebo si z něj kvůli olympiádě odvezou negativní zážitek, nebudou mít co dobrého o něm říct rodině a přátelům.
Nejde přitom jen o cestovní ruch. Žádný rozumný podnik svá investiční ani obchodní rozhodnutí neopírá prostě o to, že určité město hostilo olympiádu. Náklady městu dokonce působí fiskální těžkosti, naznačující méně vstřícné prostředí k podnikání do budoucna.
Další nevýhodou pořádání her je bedlivá pozornost veřejnosti, jíž se mu dostane. Přípravy Ria de Janeiro na pořádání letošní letní olympiády neprokázaly jeho mezinárodnímu renomé žádnou laskavost. Město kdysi proslulé svými přírodními krásami a pohodovým životním stylem je teď známé korupcí, násilím, potížemi s dopravou, znečištěním, politickou nestabilitou a virem zika.
Jednou oblastí, kde pořadatelská města – ale ne všechna – skutečně mohou získat dlouhodobé přínosy, jsou infrastrukturní výdaje. V případě Ria lze tvrdit, že městu prospěje zlepšení tamního mezinárodního letiště a přístavu v centru. To však není opodstatněný důvod stát se pořadatelským městem, ale pouhá cena útěchy. Miliarda dolarů do rozvoje produktivní infrastruktury není velkou kompenzací za zbylých 19 miliard, které se za hry utratí a pro většinu obyvatel ani běžných návštěvníků město nezlepší.
Vezměme si trasu metra za 2,9 miliardy dolarů (s původním rozpočtem 1,6 miliardy) spojující plážové olympijské sportoviště s Barra da Tijuca, deset mil vzdáleným zámožným předměstím. Tato nová infrastruktura posílí ceny nemovitostí v Barra da Tijuca, leč neudělá nic pro zlepšení příšerné dopravy v ulicích Ria. Pro většinu pracujících v Riu, žijících severně a západně od centra, bude dojíždění stejně těžké jako doposud.
Podobných příkladů je řada. Město vybudovalo nové golfové hřiště na chráněných mokřadech v přírodní rezervaci Marapendi, což naruší zdejší ekosystém a zlikviduje obrovská množství vody – v Riu drahocenného přírodního zdroje. Město také zřídilo vyhrazené silniční pruhy pro autobusy mezi dějišti olympiády; to sice usnadní přesuny činitelům MOV, ale všem ostatním to přinese další dopravní zahlcení nově zúžených silnic.
Vedle neúčelné a škodlivé infrastruktury si olympijské hry v Riu vyžádaly lidskou daň. Aby získala prostor pro 32 sportovišť, olympijskou vesnici pro sportovce, vysílací a mediální centra, slavnostní zelenou plochu a aby zkrášlila vzhled okolí, radnice v Riu od roku 2009, kdy bylo konání olympiády městu přiznáno, vystěhovala víc než 77 000 obyvatel z chudinských čtvrtí nazývaných favely.
Pořádat olympijské hry je v posledku velký ekonomický hazard pro každé město. Méně vyspělá města s nedostatečnou infrastrukturou musí vynaložit víc, aby splnila požadavky MOV v oblasti dopravy, spojů a pohostinství; vyspělejší města infrastrukturu mají, leč ne nutně využitelné pozemky a riskují, že snahou zdárně uskutečnit hry poškodí svá vzkvétající odvětví.
Andrew Zimbalist je profesor ekonomie na Smith College a autor knihy Circus Maximus s podtitulem Ekonomický hazard v pozadí pořadatelství olympiád a mistrovství světa.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org