Cílem duálního mandátu Fedu je maximální udržitelná zaměstnanost a inflace na 2 %. Během posledních šesti let se zaměstnanost výrazně zvýšila, nezaměstnanost se pohybuje blízko 5 % a nachází se tak blízko úrovně, která podle většiny ekonomů odpovídá plné zaměstnanosti. Inflační cíl tak dobře naplněn není, i když jádrová PCE inflace nyní leží na 1,6 % a tudíž není od cíle výrazně vzdálena.
Celkově jsme tedy blízko obou cílů a zaměstnanost je navíc hodně odolná vůči vnějším šokům, jak se ukázalo během řecké krize, 20% posílení dolaru, zpomalení čínské ekonomiky či během turbulencí na finančních trzích, ke kterým došlo v první polovině tohoto roku. I během těchto šoků se situace na americkém trhu práce zlepšovala. Došlo ovšem k významné změně v oblasti ropného trhu. Dříve byl pokles cen ropy považován za faktor, který snižuje životní náklady většiny domácností. Dnes ale takový pokles představuje i riziko, protože jde ruku v ruce s nižšími investicemi v oblasti těžby. Navíc čelíme obavám z dlouhodobé stagnace a poklesu neutrální výše sazeb. Je dokonce možné, že americká ekonomika bude v budoucnu čelit sazbám negativním a to bude mít negativní dopad na stabilitu finančního sektoru. V neposlední řadě přidejme nízký růst reálných mezd a zvyšující se příjmovou nerovnost.
Podle mého názoru je obrovským a často podceňovaným úspěchem to, jak rychle se americká ekonomika po Velké recesi vrátila k plné zaměstnanosti. Pro mnohé nešlo o dostatečně rychlý proces, ale z hlediska historických zkušeností s finančními krizemi platí opak. Letošní tvorba nových pracovních míst dosahuje v průměru výše 185 000, vloni to bylo 230 000, ovšem i letošní tempo je dostatečné pro další zlepšování trhu práce. Odhaduje se, že nezaměstnanost zůstane na současných úrovních v případě, že měsíčně bude vytvořeno 75 000 – 150 000 pracovních míst.
Růst produktu takovou radost nepřináší a výsledkem je nízký růst produktivity práce. Poslední čísla ukazují, že produktivita soukromého sektoru se vyvíjí nejhůře od roku 1979 a pokud by tento vývoj přetrvával, mělo by to vážné důsledky pro zaměstnanost, příjmy i celou ekonomiku. Podle některých názorů je pomalý růst produktivity jen statistickým jevem, který odráží problémy při měření produktu. Příčinou jsou zejména nové technologie, které významně přispívají ke zlepšení kvality našeho života, v oficiálních statistikách se to ale odrazit nemusí. Poslední výzkum nicméně ukazuje, že význam tohoto faktoru není dost velký na to, aby vysvětlil zmíněné problémy s produktivitou. Je pozitivní, že technologický pokrok v některých sektorech pokračuje vysokým tempem. Na druhou stranu pozorujeme pokračující útlum v oblasti investic. Problémy s produktivitou jsou pak globálním jevem a to naznačuje, že řešení nebude jednoduché.
Závěrem bych rád zmínil, že monetární politika není jediným nástrojem, který máme k dispozici. Není schopná řešit dlouhodobé problémy, mezi které patří i zmíněný vývoj produktivity. Ten je spíše doménou regulace a politiky fiskální. Neexistuje sice konsenzus ohledně toho, jak přesně v této oblasti postupovat, ale ideální by pravděpodobně byla kombinace investic do infrastruktury, lepšího systému vzdělávání, podpory soukromých investic a efektivnější regulace. A také by měla být snížena pravděpodobnost toho, že ekonomika v budoucnu narazí na hranici, kterou pro ni představují nulové sazby.
Autorem je ekonom a víceguvernér Fedu Stanley Fischer.
Zdroj: Fed