Jak můžou USA reagovat na kybernetické útoky cizích mocností či zástupců? Je to téma, kterému čelil prezident Barack Obama v době zpráv o ruských hackerských útocích během volební kampaně. Není to však pouze o Rusku a Obamovi. Nově zvolený prezident Donald Trump bude čelit stejnému problému. A taky nebude mít moc dobré možnosti.
“Pojmenování a zostuzení” není příliš uspokojivé, protože hackeři málokdy cítí nějaký stud. Stejně tak kriminální obvinění – opatření, které se přijímalo proti čínským hackerům – nikoho k soudu nepřivede. Americký viceprezident Joseph Biden navrhl protiútoky proti ruským počítačovým sítím, to by však mohlo vyvolat eskalaci a ztrátu morální nadvlády.
Ekonomické sankce se mohou zdát jako jednoduchá a levná cesta jak dát najevo nesouhlas se zahraničním hackingem; v případě Ruska by mohly být přitvrzeny existující sankce proti největším bankám a nejbližším spojencům prezidenta Vladimíra Putina. Moc časté využívání sankcí může však mít dalekosáhlé následky, které by nakonec oslabili roli USA v globální ekonomice.
Dvě třetiny všech globálních rezerv je v dolarech a 88% všech devizových transakcí na světě zahrnuje dolary. Nejsilnější sankční instrument USA je tedy je tedy schopnost blokovat kriminální, nebo nebezpečné banky od transakcí v dolarech. Nicméně vždy když USA jednostranně zpřísní sankce proti nějaké zemi, riskuje podkopání své dolarové pozice jakožto hlavní světové rezervní měny, což by v důsledku mohlo také učinit budoucí sankce méně efektivní.
Jistě, USA může tvrdě udeřit proti teroristickým organizacím a drogovým bossům tak, že jim zamezí transakce v dolarech, a legitimní bankéři blednou při představě ztráty přístupu k dolaru. Když však sankce cílí na zemi, závisí jejich efektivita mnohem více na podílu dalších zemí, což stojí určitý politický kapitál.
Obamovy sankce
Kupříkladu americké sankce proti Íránu ho nakonec dovedly k jednacímu stolu a jaderné dohodě; sankce byly však efektivní pouze proto, že široká mezinárodní koalice, podporována Radou bezpečnosti OSN, izolovala Írán finančně. Americké sankce proti Rusku po jeho anexi Krymu v roce 2014 byly znásobeny náhodným poklesem ceny rop a zavedením obdobných opatření Evropskou unií, největším obchodním partnerem Ruska. Bez účasti EU by byly americké sankce mnohem méně efektivní.
Nicméně zatímco mezinárodní koalice propůjčí americkým sankcím důvěryhodnost, jsou i tak křehké a při nejlepším dočasné. Jen rok poté, co se dosáhlo dohody s Íránem, je těžko si představit, že by Čína nebo Rusko podobnou akci proti Íránu kdy v budoucnu podpořily, i kdyby se dohoda začala rozpadat. Stejně tak musí evropští lídři obnovovat sankce proti Rusku každých šest měsíců, což znamená, že pravděpodobně nevydrží dost dlouho na to, aby změnily politiku Kremlu.
Navzdory evidentnímu porozumění mezi Trumpem a Putinem budou americké sankce mnohem odolnější. Dokonce, i když Obama v dřívější fázi působení ve funkci prezidenta aktivně podporovala přijetí Ruska do Světové obchodní organizace, musel vynaložit významnou politickou snahu, aby zrušil dodatek Jackson-Vanik z roku 1974, který umožňoval volnější emigraci Židů ze Sovětského svazu jakožto podmínku pro normální obchodní vztahy. V této fázi by byl další diplomatický “reset“ obtížný, ne-li nemožný.
Kromě tvorby sankčních koalic musí USA zajistit, že v globálním finančním sytému využívá svůj nepoměrný vliv k podpoře opravdu globálních zájmů. Jen málo lidí by namítalo, že trestání teroristů a kriminálníků je nezákonné, i když existují neshody u konkrétních případů. A i když ne vždy funguje používání finančních sankcí k podpoře široce schvalovaných globálních snah jako je třeba snaha proti jaderné proliferaci, či obrana sdílených principů typu hraniční suverenity, jde o široce přijímanou taktiku.
Otázka percepce
Rozdíl mezi globálními principy a klíčovými národními zájmy je však obvykle v oku diváka: to, co USA považuje za nehoráznost, může být jinými zeměmi viděno jako obecný americký zájem.
Když například Obama minulý rok zavedl sankce proti Severní Korey, jako reakci na kybernetický útok proti Pictures, existovalo pro Koreu jen málo soucitu. Hodně se však reptalo, že to Amerika přehnala, když dala francouzské bance v roce 2014 pokutu ve výši 8,9 miliardy dolarů a dočasně jí zamítla určité dolarové transakce za to, že banka porušila sankce proti Súdánu, Íránu a Kubě.
Stejně tak hackování amerických politických organizací ve snaze narušit americké demokratické principy, se pravděpodobně dá považovat za chování, ke kterému by všechny slušné země měly mít odpor. Někteří pozorovatelé to však bezpochyby budou charakterizovat jako další kapitolu v rivalitě mezi velkými mocnostmi, USA a Ruskem.
Existuje jasné riziko pro USA, pokud se nechá příliš snadno zlákat zamezováním přístupu k dolaru s cílem bránit zájmy, které se zdají sobecké či omezené. Reagovala by Amerika, kdyby kybernetický útok na přišel ze strany cizího konkurenta v rámci komerčního boje? Nebo kdyby se nějaký útok odehrál údajně na protest proti kontroverzní politice USA na Blízkém východě?
Jsou to všechno hodně těžká rozhodnutí, což je také důvod, proč by americká administrativa měla zastavit, než se rozhodne vyloučit z dolarového obchodního systému jednotlivce, firmy či země. S časem totiž i legitimní aktéři najdou alternativní komerční a finanční cesty, pokud budou mít dojem, že přístup k dolaru je podmíněn bytím a nebytím v konfliktu s americkými zájmy.
Zavedení sankcí se zdá být snadnou, nenákladnou odpovědí na globální pobouření, není to mu však vůbec tak. Spojené státy by nasazení každé ze sankcí měly pečlivě přezkoumat a být si jisté, že posilují důvěru v americké vedení – a v dolar – namísto zvyšování pochyb.
Christopher Smart, zvláštní asistent prezidenta pro mezinárodní ekonomii, obchod a investice (2013-15) a zástupce náměstka ministra financí (2009-13), je v současné době vědeckým pracovníkem na Mossavar-Rahmani Center for Business and Government na Harvard Kennedy School a Whitehead Senior Fellow v Chatham House.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org