Politika ekonomické úzkosti letos voličstva Spojeného království a Spojených států dovedla do náruče populistů. Kdyby se ekonomikám podařilo vrátit se k „normálnějšímu“ tempu růstu HDP a produktivity, uvažuje vžité mínění, život by se pro větší počet lidí zlepšil, odpor proti establishmentu by opadl a rovněž politika by se vrátila do „normálu“. Kapitalismus, globalizace a demokracie by pak mohly pokračovat vpřed.
Takové smýšlení je ale odrazem extrapolace jednoho značně vychýleného období dějin. Toto období pominulo a síly, jež byly jeho oporou, se v brzké době stěží znovu seskupí. Větry technologických inovací a demografického vývoje se dnes růstu neopírají do zad, ale fičí proti němu a finanční inženýrství situaci zachránit nedokáže.
Oním vychýleným obdobím dějin bylo zhruba sto let po americké občanské válce, během nichž se v důsledku průlomů v energetice, elektrifikaci, telekomunikacích a dopravě zásadně přetvářely společnosti. Podstatně vzrostla produktivita lidského života a dramaticky se zvýšily naděje dožití. Světová populace se v letech 1800 až 1900 rozrostla o víc než 50 % a pak se během navazujících 50 let víc než zdvojnásobila, přičemž ekonomiky rostly mnohem rychleji než v předchozích staletích.
Nejpozději koncem 70. let začal růst v mnoha vyspělých západních ekonomikách zpomalovat a americký prezident Ronald Reagan a předseda Federálního rezervního systému Alan Greenspan zavedli dluhový cyklus, který se stal turbodmychadlem činorodosti. Spojené státy, do té doby čistý věřitel světa, se staly čistým dlužníkem, a ze stoupajícího amerického deficitu obchodu těžila Čína a další rozvíjející se trhy. Finanční dluhová páka hnala globální růst vpřed ještě dalších bezmála 30 let.
Globální krize roku 2008 přinesla náhlý konec éry finančního inženýrství. Tvůrci politik ale zpomalování růstu vidí neradi a centrální banky vyčerpaly své nástrojové sady ve snaze stimulovat ekonomickou aktivitu navzdory nedostatečné poptávce. Jelikož u tradičních aktiv s pevným příjmem bylo k nalezení stále méně výnosů, investoři se vtěsnali do rizikových aktiv všech forem, čímž tlačili jejich ceny nahoru; bohatí zbohatli a střední třída se propadla. Růst reálné ekonomiky dál stagnoval, a tak se vzedmul rozzuřený populismus, který vyústil v brexit a zvolení prezidenta Trumpa.
U všeho, co centrální bankéři doposud udělali pro oživení hospodářského růstu, působily proti nim síly demografického vývoje a novátorství. Stárnoucí obyvatelstva vyspělých ekonomik čerpají víc a víc ze soustav sociálního zabezpečení. Stárne i Čína. Většina dnešního (a zítřejšího) demografického růstu se odehrává v Africe, kde nevyvolává globální produktivitu v témže rozsahu jako jinde.
Schumpeterova kreativní destrukce
Navíc současná vlna technologických inovací nenadnáší všechny čluny. Třebaže firmy jako Uber a a ještě významněji robotika zvyšují pohodlí, dosahují toho vytlačováním pracovních příležitostí pro dělnickou třídu a stlačováním jejích mezd.
Jedná se o typický znak průběhu „kreativní destrukce,“ již Joseph Schumpeter proslule popsal jako posluhovačku růstu v kapitalistických ekonomikách. První vlna průlomových inovací prospívá především hrstce podnikatelů. Pak přichází vlna vytlačování, kdy se technologie přizpůsobuje zavedeným odvětvím. Před třemi desetiletími americký řetězec využil počítače a logistiku, aby zlikvidoval malé rodinné prodejny; dnes se postavil .
Třetí vlnou je široké pronikání novinky do praxe způsoby, které pozvedají celkovou produktivitu a životní úrovně. To trvá mnohem déle. Laureát Nobelovy ceny, ekonom Robert Solow v roce 1987 trefně poznamenal: „Věk počítačů je vidět všude kromě statistik produktivity.“
Robert Gordon z americké Severozápadní univerzity prohlásil, že ekonomický dopad dnešních inovací nesahá důsledkům potrubních rozvodů či elektřiny ani po kotníky. Možná; anebo jsme v rané fázi schumpeterovského cyklu novátorství (obohacuje úzkou skupinu) a destrukce (vyvolává úzkost v ohrožených sektorech). Nakonec vývoj průměrné produktivitě a reálným příjmům pravděpodobně prospěje, až průlomové technologie umožní nové podoby růstu.
Problém tkví v tom, že může trvat ještě deset let i déle, než robotika a další novinky vytvoří širší vzedmutí vln, které nadnese všechny čluny. A pro politiky tváří v tvář rozzlobeným voličům, jejichž životní úrovně klesají, je nepodstatné, zda má pravdu Schumpeter, nebo Gordon. Dnes naštvaní voliči odmítají globalizaci; zítra se mohou stát luddity.
Otevře Trump dveře fiskální strategii?
Otázka dne zní, zda momentální šlamastyku může vyřešit přesun pozornosti od nekonvenční měnové politiky ke keynesiánskému řízení poptávky. Všeobecně se má za to, že měnová politika je v USA a Evropě vyčerpanou silou a že aktivitu musí převzít fiskální stimulace – například daňovými škrty a infrastrukturními výdaji. To však vyžaduje stabilní politický systém, který se dokáže držet dlouhodobých fiskálních strategií. Události poslední doby, zejména v Evropě, naznačují, že takové strategie bude těžké zavést.
Trumpovo vítězství v USA, doprovázené republikánskou většinou v obou komorách Kongresu, otevírá cestu daňovým škrtům a vyšším výdajům na obranu. Zdá se, že klíč je v zapalování. Fiskální expanze ale zřejmě narazí na odpor měnové politiky, jak bude Fed pokračovat ve své „normalizaci“ úrokových sazeb.
Stále je naděje, že rychlejší růst a stoupající mzdy v USA populistickou vzpouru voličů potlačí. Břímě zodpovědnosti paradoxně dál nese Fed, který musí „udělat, co je potřeba“ – konkrétně normalizovat úrokové sazby s krajní obezřetností a umožnit při tom vzestup podílu příjmu pracovních sil na HDP, i když k tomu bude nezbytné určité přestřelení inflace.
Budeme-li parafrázovat Dylana Thomase, my, kdo věříme v trhy, bychom neměli pokojně odejít do populistické noci. Proti skomírání světla globálního kapitalismu bychom měli bojovat veškerým dostupným náčiním. Dnešní zpomalující růst ani politický odpor není žádný „nový normál“. Spíš se vrací ke „starému normálu,“ jejž svět naposledy zakusil ve 30. letech minulého století. Správná cesta vpřed pro globální ekonomiku může být různá, ale víme jistě, že nemůže znamenat návrat k izolacionismu a protekcionismu tehdejší éry.
Alexander Friedman je generální ředitel GAM. Působil také jako globální investiční ředitel UBS, finanční ředitel Nadace Billa a Melindy Gatesových a stipendista v Bílém domě za Clintonovy vlády.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org