Populistické strany v některých zemích eurozóny, které hovoří o vystoupení z měnové unie, ochraně domácí ekonomiky a stimulaci poptávky, by si měly uvědomit několik základních faktů týkajících se evropské ekonomiky.
Pokud někdo navrhuje odchod země z měnové unie, neměl by v první řadě zapomínat na to, že tento odchod lze u řady zemí v praxi jen těžko provést kvůli vysokým vnějším dluhům denominovaným v eurech. Pokud by došlo k návratu k vlastní měně a její kurz by oslabil, hodnota vnějších dluhů by prudce vzrostla a s ní i pravděpodobnost defaultu vlády či významných bank. Výši hrubého vnějšího zadlužení (v poměru k nominálnímu produktu) u vybraných evropských zemí shrnuje graf:
Další problém souvisí s povahou globalizace. Kvůli ní jsme se dostali do situace, kdy domácí produkce nemůže jednoduše nahradit zboží a služby dovážené ze zahraničí. Pokud dojde k devalvaci nebo jsou na dovozy uvalena cla, vede to pouze ke zdražení dovozů, protože dovážené zboží a služby nejsou nahrazovány domácí výrobou. V delším období brání přesunu výroby zpět domů i to, že jednotlivé trhy eurozóny jsou příliš malé.
V některých evropských zemích navíc platí, že domácí výrobní kapacity nejsou už nyní schopny pokrýt růst domácí poptávky. Její stimulace se tak promítá zejména do vyšších dovozů. Platí to především o Německu, Itálii a Francii. Španělsko se v tomto ohledu nachází v lepší pozici.
V neposlední řadě je pak směšné spojovat eurozónu s politikou utahování. Monetární politika ECB je mimořádně uvolněná. Fiskální politika je pak v eurozóně mimo Německo uvolněná natolik, že nezajišťuje dosažení fiskální solvence.
Z uvedeného je zřejmé, že pro většinu zemí eurozóny by bylo tou nejhorší volbou z měnové unie vystoupit, zavést dovozní cla a stimulovat domácí poptávku. Ekonomiku by totiž v takovém případě ničil růst hodnoty vnějších dluhů a došlo by i k výraznému zvýšení dovozů bez většího oživení domácího výrobního sektoru.
Zdroj: Natixis