Přiznejme si konečně, že Friedman se mýlil

Pokud se mýlíte, prostě se mýlíte a nezáleží na tom, jak proslavenou osobností jste. Albert Einstein se mýlil ohledně kvantové mechaniky, Linus Pauling ohledně struktury DNA. A Milton Friedman se mýlil ve své teorii dlouhodobého příjmu. V prvních dvou případech vědci svou chybu rychle pochopili. Ekonomové se realitě stále úporně brání. 

Friedmanova teorie tvrdí, že naše spotřeba není výrazněji ovlivněna tím, jaký je nyní náš příjem. Namísto toho zvažujeme zejména to, kolik si budeme vydělávat po celý náš život. Pokud například náhle ztratíme zaměstnání, na nákupy si půjčíme, protože náš dlouhodobý výhled to výrazně neovlivní. Jestliže dostaneme nějaký jednorázový příjem, neutratíme ho a naopak jej dáme do banky. Jinak řečeno, svou spotřebu změníme pouze v případě, kdy se změní výhled týkající se našich dlouhodobých příjmů. Pokud by tato teorie byla správná, neměli bychom toho moc očekávat od fiskální stimulace, protože ta by vedla jen k přechodnému zvýšení příjmů. 

Ekonomické modely jsou dnes velmi složité, stále se ale často opírají o popsané Friedmanovy myšlenky. Například můj profesor ekonomie jim věřil jako nezpochybnitelné pravdě. To ale bohužel může mít vážné dopady. Fakta totiž například ukazují, že pokud lidé dostanou nějaký nečekaný příjem, obvykle jej okamžitě utratí. Když naopak chceme krátkodobý výpadek příjmů překlenout úvěrem, narážíme na to, že často nejsme schopni půjčku získat. Někteří ekonomové to považují za pouhý detail, který na Friedmanově teorii mnoho nemění. Nicméně nová studie od Petera Ganonga a Pascala Noela ukazuje, že chování spotřebitelů je na krátkodobém uvažování skutečně založeno mnohem více, než počítají naše ekonomické modely. 

Zmínění ekonomové analyzovali pohyby na účtech lidí, kteří dostávali podporu v nezaměstnanosti (data byla samozřejmě anonymní). Cílem bylo zjistit, jak se mění výdaje spotřebitelů, když začali podporu dostávat a když ji ztratili. První zjištění moc překvapivé není: Když přijdeme o práci, začneme utrácet méně. To je v souladu s tím, že přístup k půjčkám není tak hladký, jak se někdy předpokládá. Během pobírání podpory v nezaměstnanosti pak dochází k dalšímu poklesu výdajů, ale ani to není nijak zvlášť překvapivé. Překvapení však přichází ve chvíli, kdy lidé podporu ztratí. Pak totiž dochází k dalšímu prudkému poklesu výdajů, který je vyšší než ten, který nastává, když lidé přijdou o zaměstnání. 

Takové chování lze s pomocí běžně používaných teorií vysvětlit jen těžko. Lidé totiž od počátku přesně vědí, kdy podpora v nezaměstnanosti končí. Je tedy záhadou, proč od počátku nesníží své výdaje více a namísto toho nezvýší své úspory. Z nějakého důvodu je naše chování založeno velmi krátkodobě – svou spotřebu omezíme, až když peníze skutečně přestanou chodit. To znamená, že Friedmanova teorie nepotřebuje mírné úpravy, ale totální rekonstrukci. I proto, že značně podceňuje potenciál fiskální stimulace a dalších politik, které zvyšují naše krátkodobé příjmy. 

Autor: ekonom Noah Smith

(Zdroj: Bloomberg)