Bill Gates se domnívá, že za roboty by se měla platit daň z příjmů, která by vyrovnávala jejich možný negativní vliv na pracovní místa pro lidi. Gates před několika dny uvedl pro Quartz následující: „Je skutečně špatné, pokud mají lidé z inovací spíše strach, než aby pro ně byli nadšeni. Strach jim zabrání, aby z inovací dostali to nejlepší. Daně jsou určitě lepším řešením tohoto problému, než kdybychom využívali nějakých zákazů.“ Jenže dává Gatesův návrh vůbec smysl?
Obecně se předpokládá, že firmy investují, aby zvýšily produktivitu a svou ziskovost. Stroje pak dělají práci, kterou by jinak vykonávali zaměstnanci, celková produkce roste a my všichni bohatneme. Ať už je tento předpoklad správný, nebo ne, je zřejmé, že motivací firem je vyšší ziskovost. Pokud jsou investice do strojů (včetně jejich údržby a nákladů na energii) ve srovnání se mzdami příliš vysoké, nevyplatí se. Pokud se vyplatí, společnost je provede a zvýší své zisky. A ty jsou pak zdaněny. To, po čem volá Gates, pak není ve skutečnosti nic jiného než vyšší zdanění korporátních zisků.
Jak ale všichni víme, firmy nejsou z placení daní moc nadšeny. Naopak tvrdí, že vysoké zdanění poškozuje konkurenceschopnost a vytváření pracovních míst. A některé firmy tvrdí i to, že vyšší zdanění odrazuje od investic. Podle této logiky by korporace měly své zisky namísto zdanění vracet akcionářům, nebo reinvestovat a tím mimo jiné zvyšovat počet pracovních míst. Je podivné, že Gates na podobné argumenty zapomíná. Propadá antropomorfismu, když části kapitálových investic přisuzuje lidské rysy. Jestliže jsou ale obyčejné investice do výrobních strojů pozitivní a zvyšují naše bohatství, proč by to nemělo platit u robotů nebo umělé inteligence? Buď je pro naši prosperitu pozitivní obojí, nebo ani jedno. Buď nějaká investice zvyšuje produktivitu, nebo ne. A mimochodem, jak bychom vlastně pro daňové účely definovali robota?
Mohli bychom ovšem také tvrdit, že vlastníci kapitálu mají motivaci k oddalování investic do technologií, které by zanechaly velkou část společnosti bez prostředků. Touto motivací je riziko revoluce, která by kapitalisty zbavila jejich majetku i moci. Z tohoto pohledu je pro ně lepší udržet si svůj vliv dobrovolným dělením se o plody práce robotů a tím zmíněné riziko snižovat. Tato redistribuce může probíhat formou charity, přes vládní daňový systém či koncept základního příjmu. Na tom ale tolik nezáleží. Podstatné je, že v kapitalistické společnosti se objeví chvíle, kdy se kapitalistům vyplatí jednat neefektivně, protože jen tak si mohou udržet svůj vliv. To znamená, že kapitalisté začnou dobrovolně snižovat své zisky.
Je ale vůbec reálné, že by roboti mohli v širokém měřítku nahrazovat lidi? Obavy z toho jsou pochopitelné, protože roboti nepotřebují volný čas ani drahé domy. Nezajímá je kultura, neonemocní a nikdy neprotestují. Nepotřebují odpočinek a mají dovednosti, které lidé postrádají. Jsou například schopni provádět složité kalkulace či zpracovat obrovské objemy dat. Jenže takový pohled je příliš úzký a roboti mají také řadu nevýhod.
Ke své činnosti potřebují roboti mnohem více energie než lidé. Nejsou schopni takové kreativity a flexibility jako my. Jsou vyrobeni z drahých materiálů (lidé jsou naopak „vyrobeni“ hlavně z uhlíku, vodíku a kyslíku, tedy prvků, kterých je všude dost). Roboti nejsou schopni čelit paradoxům, nemohou jít za hranice svého programu a nejsou schopni sami sebe udržovat v neustálém chodu. Hrozí u nich větší riziko zastarání a jejich produkční věk je pravděpodobně kratší než u lidí. A nakonec se roboti mohou vzbouřit a provést revoluci či požadovat své práva. Pokud by je získali, vracíme se v celém problému do bodu nula. Je k tomu všemu opravdu třeba ještě zavádět zdanění robotů?
Autor: Izabella Kaminska
(Zdroj: FTAlphaville)