Občas narazím na nějaký titul, který by mohl být kandidátem na nejpodivnější akcii na světě. Před časem jsem tu v této souvislosti zmiňoval jednu obchodovanou pohřební společnost – nemám nic proti tomuto typu podnikání, ale třeba taková snaha o maximalizaci tržeb u něj někdy může vyznívat trochu morbidně. Nedávno jsem tu také hovořil o podniku jménem WWE, u nějž je jádrem podnikání to, že vysílá a prodává vstupenky na sehrané zápasy v ringu.
Jak asi čtenář tuší, dnes seznam kandidátů na nejpodivnější akcii na světě hodlám rozšířit o dalšího člena. Jeho jméno zní SNB. Nejde o akcie bývalého sboru národní bezpečnosti, je to svým způsobem ještě zajímavější. Jde totiž o The Swiss National Bank, či Banque Nationale Suisse, či Banca Nazionale Svizzera, nebo Banca Naziunala Svizra. Jak dobře ví zejména investoři a spekulanti pohybující se na měnových trzích, výjimečnost této banky netkví ani tak v počtu jmen, pod kterými je známa, ale v tom, že jde o banku centrální. A nejen to, centrální banku, která byla ve své politice v posledních letech značně aktivní a dokázala trhy značně překvapit.
Pokud si čtenář představí, že by na pražské burze byla obchodována ČNB, možná se stejně jako já pozastaví nad tím, jak to vlastně může fungovat. Nežijeme přece ve vysněném světě rakouských ekonomů (rakouských podle školy, ne místa původu). V něm by peníze mohl vydávat každý, kdo by chtěl, a konkurence by nakonec vybrala tu nejlepší měnu a jejího emitenta. V takovém světě by se v podstatě hrálo o to, která měna by byla tvrdší a tato tvrdost by šlo spojit s maximalizací hodnoty centrální banky, respektive jejího vlastního jmění.
Žijeme ale ve světě, kde akcionáři sice chtějí od obchodovaných firem, aby maximalizovaly svou hodnotu. Nicméně centrální banky mají za svůj cíl stabilizaci ekonomiky, dosažení nějaké cílové inflace, popřípadě se snaží a maximální využití produkčních kapacit ekonomiky. Skloubit tyto cíle s maximalizací hodnoty jejich vlastního jmění je dosti složité už z pouhého teoretického pohledu: V popisu práce centrálních bank je něco úplně jiného než maximalizace příjmů, minimalizace nákladů a snižování rizika. Praxe toto samozřejmě potvrzuje – stačí se podívat na naši ČNB a možný dopad devizových intervencí na její rozvahu (nehovořím nyní o celkové cost-benefit analýze její politiky). A snad ještě více to platí o SNB.
Jak ukazuje následující graf, cena akcie SNB má tendenci držet se na určité úrovni, pak udělat velký skok na úroveň novou a pokračovat na ní až do dalšího skoku. Takové chování akcií bychom čekali na velmi efektivních trzích, kdy se do ceny odrazí nová informace a pak se zase nic neděje. Zde ale bude příčinou spíše něco jiného – možná právě to, že je vlastně hodně těžké říci, jakou hodnotu akcie SNB vlastně mají. Jak naznačuje tabulka pod grafem, výsledky SNB jsou značně rozkolísané a dovede je překlopit z velkých zisků do velkých ztrát a naopak:
Zdroj: SNB, Financial Times
Stále tedy není ani zdaleka jasné, co investoři z držení této akcie mají. Dividendy, respektive dividendový výnos je minimální. Důvodem k investicím tedy nutně musí být víra v to, že banka drží hodnotná aktiva (což je pravda), ale i to, že se hodnota těchto aktiv někdy v budoucnu promítne do výplaty zajímavých částek akcionářům. A tady už jsou namístě pochyby, které souvisí právě s tím, že cílem centrální banky není maximalizace dividend (a minimalizace jejich rizika), ale makroekonomická optimalizace.
Například v roce 2016 vystřelila cena akcií SNB nahoru a spekulovalo se o tom, kdo je kupec a jaké jsou jeho motivy. Jednou z možností bylo to, že nějaký investor byl zlákán tím, že banka nakupovala akcie firem jako , či . Jenže kámen úrazu je v tomto konkrétním případě v tom, že tyto nákupy nečinila pro maximalizaci své hodnoty, ale v rámci snah držet kurz franku na nějaké přijatelné výši. Pokud by SNB své akciové investice prodávala a chtěla na nich vydělat, nesměl by frank během prodejů posilovat. Jenže taková kombinace je v současné době spíše jen snem.
Co kdyby byl obchodován třeba Fed, který nakupoval velké objemy obligací? Pokud bude mít nějaká centrální banka ve svém portfoliu hodně dluhopisů, měla by se kvůli akcionářům snažit o vytvoření deflačního prostředí. Byla by tak v naprosto schizofrenní situaci a akcionáři by doufali, že bude sledovat nějakou strategii, ale v jejím naplnění naprosto selže.
Koncept obchodované centrální banky tak pro mne zůstává záhadou. Akcie SNB drží zejména kantony, které mají téměř veškerá hlasovací práva. Ty mohou mít různé cíle, ale to stále nevysvětluje, proč někdo začne masivně nakupovat akcie SNB podobně, jako v roce 2016.