Většina odborníků, kteří dumají nad pomocí poskytovanou bankám, se shodne na jednom. Nejefektivnějším způsobem, jak se vyhnout kolapsu, je navyšování kapitálu bank a zmenšování jejich rozvah. Nová studie z Bank of Italy a University of Chicago, o které píše Leonid Bershidsky ve svém sloupku pro Bloomberg, ale ukazuje, že banky, které se úspěšně zotavily z krize, mají společnou jednu hlavní věc: nehází dobré peníze za těmi špatnými a nekompromisně odmítají poskytovat další půjčky nejrizikovějším klientům. Špatně si vedou naopak ty banky, které se snaží zvýšit svou ziskovost rizikovějšími půjčkami. Jinak řečeno, občasné ztráty nejsou problémem. Tím se stává až snaha pokrýt tyto ztráty ještě větším riskováním.
Zmíněná studie je založená na analýze 110 italských bank, které od devadesátých let prošly prudkým poklesem ziskovosti. Cílem bylo sledovat jejich hospodaření během celého ekonomického cyklu. A ukázalo se, že klíčovým faktorem je právě přístup k rizikovým klientům. Úspěšnější banky snižovaly objem rizikových úvěrů v průměru o 13 % ročně, zatímco ty neúspěšné o pouhá 4 % ročně.
Rizikovost klientů byla posuzována na základě jejich platební disciplíny i vývoje marží a ziskovosti. Neziskové firmy, které nejsou schopny splácet staré úvěry, mají přitom často největší hlad po úvěrech nových, protože se snaží ze všech sil zachránit. Banky tak čelí tlaku sebedestrukční spirály, které podléhají zejména ty, které nejsou primárně zaměřené na své finanční výsledky.
Ukazuje to příklad španělských cajas, německých landensbank či italských regionálních bank. Ty mají často mnohaleté vztahy se svými klienty a existují mezi nimi pevné emocionální vztahy. Bankéři pak mají větší sklony přehlížet známky finančních problémů klienta a jsou ochotnější poskytovat mu pomoc i v případě, že jde o snahu marnou. Nemusí tak jít ani o to, že by se banky snažily zvýšit svou ziskovost podstupováním vyššího rizika.
Problémy s rozpoznáním finančních problémů bank mají dnes i regulátoři. Příliš často se zaměřují pouze na jejich výši kapitálu, protože sledovat a analyzovat finanční zdraví klientů bank je mnohem náročnější. Zmíněná studie ale tvrdí, že vhodnější může být sledování ochoty bank půjčovat i rizikovým klientům. Možná, že bychom tím chtěli od regulátorů příliš, ale je jisté, že současný přístup je příliš mechanický a pravidla jsou příliš obecná. Možná, že regulaci by prospěl individuálnější postup, který by zabránil tomu, abychom museli vydávat velké peníze na záchranu některých finančních institucí.