Ekonomika Saúdské Arábie se kvůli vývoji na ropném trhu nachází v recesi, země je ve sporu téměř se všemi svými sousedy. Posílá vojenské jednotky do Bahrajnu, aby tam bojovaly s demokratickými protesty, financuje sunnitské teroristy v Sýrii a Iráku, vytváří blokádu Kataru a uvěznila libanonského premiéra. Korunní princ Muhammad bin Salmán se do země snaží přilákat investory, ale zároveň dal pozatýkat stovky princů a podnikatelů a podle některých zpráv se tím snaží obrat je o desítky milionů dolarů. Daniel Lazare na stránkách The Atlantic píše, že média jsou poněkud zmatena tím, co se v Saúdské Arábii vlastně děje a proč. Podle jeho názoru se ale jen opakuje historie a vysvětlení je poměrně jednoduché.
„Pokud má někdo ponětí o historickém vývoji, musí mít pocit, že o tomhle již někdy slyšel. A je tomu skutečně tak. Španělsko bylo v šestnáctém století na vrcholu své moci a se současnou Saúdskou Arábií jej spojovala jedna významná věc – nerostné bohatství. V případě Španělska to nebyla ropa, ale zlato a stříbro z mexických a peruánských kolonií. To samé zlato ale nakonec udělalo ze Španělska chudáka, protože jej natlačilo do války a dluhů. Během tří až čtyř generací se z velmoci stal evropský chudák,“ tvrdí Lazare.
Takzvané prokletí přírodních zdrojů se v minulosti netýkalo jen Španělska. Potýkalo se s ním například i Nizozemí, když v padesátých letech začalo těžit zemní plyn a následně došlo k útlumu jeho výrobního sektoru. Španělsko a Saúdská Arábie jsou ale možná tím nejlepším příkladem toho, jak může obrovské bohatství řešit krátkodobé problémy, ovšem v delším období převáží negativa. Lidé totiž získají dojem, že bohatství přichází bez práce a jejich země se stala vyvolenou. Pracovní morálka upadá, začne se žít na dluh, politika se dostává do extrémů. Proč plánovat, spořit a pracovat, když je všeho dost?
Příliv bohatství do Španělska umožnil jeho mladému králi podnikat jedno vojenské dobrodružství za druhým. V letech 1521 a 1526 válčil Karel V. s Francií o sever Itálie, v roce 1535 zaútočil na Tunisko, pak se opět vrátil k válce v Itálii a nakonec bojoval s německými protestanty. V polovině století hrozilo, že mu jeho aktivity zarazí finanční potíže, ale ty nakonec vyřešil mexický osadník Bartolomé de Medina, který přišel na levnější způsob těžby stříbra. Imperiální ambice opět roztáhly svá křídla a v osmdesátých letech šestnáctého století mělo Španělsko 40 000 vojáků, kteří se pokoušeli rozdrtit protestantské Nizozemí. K tomu disponovalo armádou o 130 lodích, kterou chtělo ztrestat protestantskou Anglii. Armádě sice dal za vyučenou Francis Drake, ale Španělsko se přesto ještě pustilo do další války s Francií. A poté již přišla finanční krize a bankroty let 1596, 1607, 1627 a 1647.
Příliv zlata do Španělska nakonec vyvolal prudkou inflaci a dotlačil zemi na okraj hladomoru. Oslabenou populaci začal na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století decimovat mor. Španělé ale nezareagovali tím, že by si vyhrnuli rukávy a dali se do práce. Prudce vzrostl počet loupeží, v zemi se značně rozšířila žebrota. V jedné knize z této doby se píše, že „každý chudák by radši zemřel hlady, než by se něčeho chopil“. Reformátor González de Cellorigo zase psal, že „na každého poctivě pracujícího muže připadne třicet parazitů“. Tento vývoj zanechal velký dojem i na Adamu Smithovi, který ve svém Bohatství národů píše jak o Španělsku, tak o Portugalsku. Podle něj šlo o země s vyspělým výrobním sektorem, které ale nakonec zničilo bohatství jejich kolonií.
Lazare se domnívá, že současná Saúdská Arábie se nachází v hodně podobné situaci, jako bylo Španělsko, a trpí stejnou „nemocí“. Stříbro přitom nikdy netvořilo více než 29 % příjmů španělského státu, zatímco ropa tvoří asi 91 % příjmů saúdskoarabské vlády. I ta je přitom autokratická a země, které vládne, nemá formální ústavu a parlamentní instituce. Saúdové nakupují vojenská letadla a neustále přemýšlí o tom, koho by napadli (hlavně to nesmí být země, která je schopná odvetného útoku). Jak před časem psal WSJ, celá země je v podstatě takovou rodinnou korporací. Pokud si korunní princ chce koupit třeba jachtu za 500 milionů dolarů, nikomu jinému do toho nic není.
Saúdská Arábie tak trpí podobným prokletím přírodních zdrojů, jakým trpělo Španělsko. Na to, aby se z něj vymanilo, potřebovala tato země několik století. Lazare se tudíž domnívá, že pokud doufáme v rychlé pozitivní změny v Saúdské Arábii, mýlíme se. A poukazuje v této souvislosti na slova jednoho z dubajských emírů – Rašída ibn Saída Al Maktúma, který jednou prohlásil: „Děd jezdil na velbloudu, otec jezdil na velbloudu, já řídím Mercedes, můj syn jezdí v Land Roveru a jeho syn v něm bude jezdit také. Ale jeho syn bude jezdit na velbloudu.“
Zdroj: The American Conservative