Adrian Peralta a Agustin Roitman z Mezinárodního měnového fondu tvrdí, že řada lidí se obává dopadu nových technologií na pracovní místa. A nejde o jev nový, protože podobné obavy jsou patrné již od dob průmyslové revoluce, na síle získaly i během Velké deprese, v šedesátých a osmdesátých letech a poté s příchodem IT revoluce. Jak vážná ale tato hrozba je?
MMF na svém blogu poukazuje na to, že v minulosti vedl technologický pokrok zejména k růstu příjmů většiny společnosti. Neměli bychom ale zapomínat, že nešlo o hladký proces. Většinou totiž vyžadoval určitou přechodnou dobu, která byla složitá pro zaměstnance, ale i firmy a celé sektory. Podle některých odborníků je poslední technologická revoluce větší výzvou než předchozí prudké změny, a to zejména pro pracovní sílu.
Dochází totiž k poklesu podílu práce na celkových příjmech v ekonomice a růst mezd je velmi omezený. Pokud se k tomu přidá dopad faktorů, jako je využívání umělé inteligence, robotů a celkové automatizace, výsledek může být dramatický. Řada těchto technologií totiž může poměrně lehce nahrazovat lidskou práci a jak MMF poukazuje v následujícím grafu, obecně dochází ke značnému zkrácení času mezi vynálezem nové technologie (osa x) a jejím uvedení do firemní praxe (osa y):
Ne všechna práce je ale nahraditelná a například umělá inteligence může podle ekonomů z MMF spíše měnit její povahu, než aby ji nahrazovala. Vyšší produktivita by pak časem měla vytvářet nová pracovní místa. Vlády by ale neměly celému procesu pasivně přihlížet. V první řadě by měly usnadnit přesun práce a omezit období, kdy zůstává nevyužita. K tomu by napomohl silný systém podpory přechodné nezaměstnanosti. MMF tvrdí, že dobrým příkladem je v tomto smyslu Dánsko, které disponuje „silnými institucemi trhu práce, flexibilními pravidly pro přijímání a propouštění zaměstnanců, aktivní politikou trhu práce a poměrně štědrou podporou“. Takový systém dovede úspěšně vyrovnávat nabídku a poptávku po práci a snižovat nezaměstnanost na relativně nízké úrovně.
Významným klíčem k úspěchu jsou pak investice do lidského kapitálu. To může znamenat vyšší výdaje na vzdělávání a větší snahu o jeho provázání se skutečnými potřebami korporátního sektoru. K tomu se může přidat úprava daňové politiky – například Kanada snížila sazbu daně z příjmů pro střední třídu ve snaze posílit její pozici a schopnost adaptace. MMF ale poukazuje na to, že podobná politika je založena na redistribuci příjmů a bohatství a tudíž sebou může nést i náklady ve formě nižší efektivity systému. Závěrem pak ekonomové fondu popisují technologické změny jako možnou obrovskou příležitost pro celou ekonomiku a společnost. Té je ovšem nutno jít naproti odpovídající politikou.
Zdroj: Blog MMF