Co tak asi mohou říci ekonomové k suchu, které posledních pár let nabírá na intenzitě u nás i v mnoha dalších zemích? Pár věcí ano a já bych dnes chtěl poukázat na jednu ryze praktickou týkající se šetření s vodou.
Čtenáře jistě napadne řada způsobů, jak by šlo její používání zefektivnit. Dovolím si tvrdit, že problémem tu není nedostatek možností, ale motivace. Nedávno byl například na Radiožurnálu rozhovor se starostou jedné z obcí, kde voda začala docházet. Mimo jiné si stěžoval, že i když na své sousedy apeluje, aby spotřebu omezili, dál se například u některých z nich každý večer zapínaly automatické závlahy. Pan starosta byl ohledně dobrovolných úspor skeptik a asi ne náhodou. Je tak namístě uvažovat o úsporách „nedobrovolných“ – vyvolaných cenou. Dovolím si pár poznámek:
Za prvé, malá elasticita: Jana Hortová a Ladislav Krištoufek z Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy ve své studii zaměřené na cenovou elasticitu poptávky po vodě u nás tvrdí, že ta v krátkém období dosahuje hodnoty -0,2 a v delším období -0,54. Takže v krátkém období 1 % růst cen vyvolá 0,2 % pokles spotřeby vody, v delším období 0,54 % pokles.
Z hlediska managementu poptávky cenami nic moc – jak bychom asi čekali, poptávka po vodě je na cenu málo citlivá a pokud bychom ji chtěli omezovat růstem cen, musel by to být růst skutečně znatelný. Pokud by pak jednotkové náklady vodárenských firem zůstaly zhruba stejné, zvyšování cen by při málo elastické poptávce vedlo ke znatelnému růstu jejich zisků. Celé by to pak systematicky dávalo největší smysl, kdyby tyto společnosti z těchto dodatečných zisků financovaly projekty na nabídkové straně trhu s vodou. Čímž se dostáváme do oblasti regulace, vlastnictví, provozovatelských smluv, atd.
Za druhé, šetří se tam, kde je dráž. S cenovou elasticitou poptávky to sice nevypadá nijak valně, ale jak ukazuje následující graf, vztah mezi cenou a spotřebou je stále celkem jasný. Zdaleka nejvyšší ceny jsou v Německu, kde se také spotřebuje zlomek objemu vody ve srovnání s levnou Kanadou či třeba Spojenými státy.
Za třetí, rozděl a pij: Ze sociálního a následně politického hlediska je proti zdražování vody i takové zdražování potravin jen piknikem. Vyrovná se mu u nás snad jen zdražování piva. The Market Mogul před časem přinesl zajímavý pohled na to, jaký mělo zdražování vody v období 1997 – 2018 dopad na její spotřebu v Singapuru. Z následující tabulky je vidět, jak jdou tarify postupně nahoru, ale také to, jak jsou rozvrstveny podle toho, v jakém objemu spotřeby se pohybujeme (0 – 20 kubíků za měsíc, 20 – 40 a nad 40 kubíků za měsíc, po roce 2000 zůstává jen první a poslední kategorie). Zjednodušeně řečeno, piješ levně, ale zaléváš draho.
A vývoj spotřeby na hlavu na den je v následujícím grafu. The Market Mogul k tomu tvrdí, že pokles spotřeby v obdobích, kdy nedocházelo ke zvyšování cen, je pravděpodobně odrazem „agresivní vládní kampaně, která populaci vzdělávala a ukazovala, jak s vodou šetřit“. Mimochodem, implikovaná cenová elasticita poptávky se tu pohybuje pod hodnotou 0,1, takže my jsme na tom z tohoto hlediska ještě dobře.
Za čtvrté, kéž by nám to z huby přešlo do rukou. Parafrází Karla Havlíčka Borovského uzavřeme toto téma s tím, že je třeba jednat a možná nakonec skončíme i u nějaké verze Singapuru. Sůl je možná nad zlato, ale proti vodě je stále detailem.
