The American Conservative si všímá volebního úspěchu Švédských demokratů, který podle něj posunul Švédsko k řadě evropských zemí s „významným populisticko konzervativním hnutím“. „Samozřejmě, že tradiční média bijí na poplach tak, jak by se dalo čekat... Ještě se sice uvidí, zda se Švédští demokraté skutečně dostanou do vlády. I přesto jsou však tito populisté, kteří hlásají hlavně „právo a pořádek“, pro národ známý svou politickou stabilitou hodně velkou a hlasitou změnou.
Švédští demokraté vznikli v roce 1988, ale až do roku 2010 nezískali ani jedno křeslo v parlamentu. Nyní jich tam mají 62 a ať již bude budoucnost jakákoliv, stali se bezpochyby významnou politickou silou. V celoevropském měřítku byl v tomto ohledu podle TAC zlomový rok 2015, kdy německá kancléřka Angela Merkelová spustila svou politiku „wilkommen“. Otevřela hranice milionům uprchlíků a tlačila na ostatní evropské země, aby se k ní přidaly.
Kritici Merkelové tvrdí, že její politika je od samého počátku pohromou. Jiní ovšem byli nadšení představou, že se z Německa stává „humanitární velmoc“, která bude další státy „inspirovat svou vlídností“. Podle TAC můžeme dokonce spekulovat, zda se Merkelová politikou otevřených dveří nesnažila říci si o Nobelovu cenu míru a zároveň ukončit nekonečnou německou snahu odčinit Hitlera a druhou světovou válku.
Výsledek byl ale podle TAC každopádně úplně opačný, než Merkelová doufala. „Vládnoucí třídy se rozhodly jít cestou módních názorů o světě bez hranic a zániku suverénních národů. Podle nich vlna globalizace prostě vymaže 5 000 let historie lidstva, ve které jsou hluboce zakořeněny i kmenové instinkty, či rozdíly ve víře,“ domnívá se TAC. Podle něj ale tyto elity zapomněly na jednu důležitou věc: Kultura a identita nemigruje tak lehce jako peníze a data.
Podle TAC elity jednak podcenily problémy s asimilací milionů lidí z třetího světa a stejně tak podcenily reakci lidí ze „světa prvního“. „Rok po chybě, kterou učinila Merkelová, proběhlo hlasování o brexitu a Američané si zvolili Donalda Trumpa. Mezitím se ve středu Evropy postavily konzervativní režimy otevřeně proti unijní politice otevřených hranic a tím upevnily svou domácí moc. V roce 2018 padl další díl domina poté, co se v Itálii dostala do vlády nacionalistická koalice. Ne všude toto domino padá stejným způsobem. Například ve Španělsku v roce 2018 padla středopravicová vláda, kterou nahradili levicoví politici prosazující politiku otevřených hranic. Ale můžeme se ptát, kolikrát ještě na španělském pobřeží přistane člun plný uprchlíků, než se i Španělsko vzpamatuje,“ píše TAC.
Ve Švédsku se podle TAC tamní elity dlouho snažily hlavně popírat problémy, které imigrace přináší. Příkladem může být popírání existence takzvaných „no-go“ zón s tím, že ti, kteří jsou proti imigraci, jsou automaticky rasisté. Podle některých názorů je to přitom právě rostoucí pocit, že vláda lže, co pomáhá růstu popularity Švédských demokratů. TAC tvrdí, že takový vývoj je v podstatě typický – lidé získají přesvědčení, že je vláda obelhává, a otočí se směrem k populistům. A když těm se podaří dostat se k moci, nikdo už není schopen říci, jak vše nakonec skončí.
Zdroj: The American Conservative