V osmdesátých letech americká CIA sbírala sovětské vtipy a pravděpodobně je vyprávěla prezidentu Ronaldu Reaganovi. Tvrdí to alespoň komentátor Bloombergu Leonid Bershidsky s tím, že „během studené války Američany těšilo, že alespoň někteří Rusové si dělají legraci z oficiální sovětské propagandy“. Ruský humor týkající se správy země má přitom podle Bershidskyho dlouhou tradici již od doby vlády cara a kvete i dnes.
Ronald Reagan prý rád vyprávěl zejména jeden vtip, o který se prý podělil i s Gorbačovem: Američan se chlubí před Rusem, jak svobodná je jeho země. „Já si můžu stoupnout před Bílý dům a klidně křičet, ať se Ronald Reagan propadne do pekla.“ Rus jen mávne rukou. „To nic není, já si taky můžu stoupnout před Kreml a křičet, ať se Reagan propadne do pekla.“
Pro Reagana byly prý podobné vtipy důkazem, že Rusové se na svůj systém dívají značně cynicky. Podle Bershidskyho to je pravda, ale vytržená z kontextu. Rusové byli cyničtí vůči každému systému a když se systém změnil, oni zůstali cyniky i nadále. Vtipy se tak vyprávěly stejně za cara jako za Lenina, tehdy se například říkalo, že za Leninem přišel rolník s tím, že lidé již nemají co jíst. Lenin mu poradil, ať se napasou, ale rolník mu řekl, že pak by mohli začít bučet jako krávy. „Nebojte se, já jsem včera jedl med a taky jsem nezačal bzučet,“ uklidnil ho Lenin.
Když se k moci dostal Stalin, vyprávěl se například tenhle vtip: „K americkému prezidentovi přijde malá skupina ďáblů. Ten se jich vystrašeně ptá, co by chtěli. „Víš, že zemřel Stalin a šel hned do pekla?“ ptali se. Když prezident přikývl, řekli mu: „My jsme první uprchlíci.“ Akademici na Západě se podle Bershidskyho nejednou snažili přijít na to, jak se dá skloubit intenzivní státní propaganda Sovětského svazu s podobnými vtipy, jejich teoriemi ale zahýbalo to, když propaganda skončila, ale vtipy se vyprávěly dál. Jako například tenhle: Boris Jelcin hovoří k národu: „Po tři roky jsme se potáceli na hraně propasti. Nyní jsme konečně učinili krok vpřed.“
O Putinovi se pak podle komentátora vypráví možná tisíce vtipů, i když „většina z nich není ve skutečnosti zase tak zábavných“. Nesou se totiž v následujícím stylu: V Moskvě se koná dobrovolná manifestace na podporu Putina. Té se povinně účastní všichni kandidáti na prezidenta. „Gregor Benton ve své studii v roce 1988 tvrdil, že politické vtipy ve svobodné společnosti se liší od těch z diktátorských režimů. V těch prvních, kde lidé mohou svobodně hlasovat, není taková touha vyprávět politické vtipy, protože tu jsou lepší nástroje na uvolnění politických tenzí. V Rusku ale politické vtipy kvetou již po celá staletí, po revolucích i kontrarevolucích, bez ohledu na politické tenze,“ píše Bershidsky.
Podle komentátora současné ruské politické vtipy ukazují na jednu důležitou věc: Když mluvíme o této zemi, ve skutečnosti bychom často měli hovořit o Putinovi. Rusko bylo totiž většinou zemí s obrovskou propastí mezi vládnoucí elitou a lidmi. Politické vtipy dávné historie i současnosti to dokazují snad ze všeho nejlépe. „To je něco, co bychom měli mít na paměti, když se bavíme třeba o trestání Ruska. Trestat bychom měli ty, kteří jsou předmětem vtipů, a ne ty, kdo je vyprávějí,“ uzavírá Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg