„Nejde jen o to, že v Římě nyní vládne koalice extrémistů, kterou zastupuje ministr vnitra Matteo Salvini z krajně pravicové Ligy a ministr ekonomického rozvoje Luigi Di Maio z Hnutí pěti hvězd. Ale italští politici již dlouho hovoří o fiskální konsolidaci jako o výsledku zahraničních machinací, které přicházejí zejména z Bruselu a Berlína,“ píše na stránkách Politico Alberto Mingardi z Istituto Bruno Leoni v Miláně, který působí i na Cato Institute a Chapman University.
Mingardi tvrdí, že šéfové stran vládní koalice jsou „zastánci vulgární formy keynesiánství, která se vyznačuje slepým preferováním vládních výdajů bez ohledu na makroekonomickou situaci“. Už v roce 2011, kdy z vlády odešel Silvio Berlusconi, se přitom v Itálii hovořilo o tom, že jde o zahraniční konspiraci. Německo pak podle tohoto pohledu nějak zařídilo růst rizikových prémií u italských vládních obligací, a tím se mu podařilo dostat z funkce Berlusconiho, který byl údajně jedním z mála politiků schopných postavit se Němcům.
Rétorika současné vlády popisuje jednání o rozpočtu jako diplomatický boj s Evropskou komisí a výsledek ve výši 2,4 % rozpočtového deficitu je prezentován jako vítězství Itálie bez ohledu na to, jaký bude mít dopad na dlouhodobý vývoj její finanční situace. Mingardi k tomu dodává, že ve vládní koalici ve skutečnosti panuje mnoho neshod, protože Liga se primárně zaměřuje na omezení imigrace, zatímco Hnutí pěti hvězd inklinuje k levicovým postojům, a klíčovým bodem jeho volebního programu bylo zavedení univerzálního nepodmíněného příjmu. Shodu pak obě strany prý nacházejí i proto, že obě chtějí vyšší vládní výdaje.
Výše výnosů italských vládních obligací se ale od počátku funkčního období současné vlády zhruba zdvojnásobila, a to je pro zemi s 2,2 biliony dluhů vážná věc. Mimo jiné se tento vývoj projeví i ve výši úroků u půjček domácností a firem, což by obratem mohlo podkopávat pozici, kterou má Liga na průmyslově vyspělejším severu země. Tam měla doposud nejsilnější voličskou základnu, a to z velké části díky podpoře podnikatelů. Ti nyní sice vnímají razantnější postup vůči imigraci, ale to je asi tak všechno. Vláda navrhuje kroky, které by snížily flexibilitu trhu práce, nebo například povinné uzavření obchodů v neděli.
Podle ekonoma je přitom důvod dlouhodobé ekonomické stagnace Itálie dobře znám: Málo flexibilní trh práce, nadměrné vládní výdaje a zdanění a přílišná regulace. Žádná z vlád s tím ale posledních 15 let nic neudělala a „nyní schválený rozpočet může být prostým přiznáním politiků a firemního sektoru, že země prostě není reformy schopná“. Tedy toho, že v této zemi je nevyhnutelný pokles na ekonomickou úroveň zemí Latinské Ameriky. Vláda totiž nenavrhuje zvýšení vládních výdajů, které by pak bylo vystřídáno utahováním tak, jak jsme v této zemi dlouho zvyklí. Tato vláda chce, aby vysoké vládní výdaje byly novým normálem, tvrdí Mingardi.
Zdroj: Politico