Británie se ráda prezentuje jako lídr v boji proti nelegálním financím a korupci. Vláda v poslední době ve svých projevech ještě přitvrdila s tím, jak zhoršující se vztahy s Ruskem přitahují pozornost na množství oligarchů, kteří mají v Londýně své zájmy. Kdokoliv se snaží zašít špinavé peníze „by neměl pochybovat, že si pro něj přijdeme,“ varoval Ben Wallace, ministr pro hospodářské trestné činy.
Záznamy ale ve skutečnosti ukazují, že provinilci mohou klidně spát. Národní úřad pro kriminalitu (NCA) tvrdí, že se skrze britské banky každý rok propere „mnoho stovek miliard liber“ mezinárodních peněz, z nichž spousta pochází od kleptokratů a jejich kumpánů. Skoro každý velký přeshraniční případ korupce v posledních letech měl návaznost na Británii anebo její palmami osetá zahraniční teritoria. Britské společnosti s ručením omezeným byly vybraným nástrojem pro podezřelé klienty Danske Bank, která je zapletená do praní špinavých peněz až ta 200 mld. eur.
Londýn není zdaleka jediný. Další finanční centra včetně New Yorku, Dubaje a Singapuru také perou pofiderní hotovost. Čím více čistých peněz crčí kolem, tím snazší je ukrýt ty špinavé. Ale Londýn je obzvláště vábivý. Spravuje obrovské přeshraniční toky kapitálu. Pyšní se angličtinou, dobrými školami a, ironií osudu, uznávaným právním systémem (který kryje magnáty před libovolným rabováním, kterému čelí doma). Uvolněná pravidla vlastnictví jsou zaměřená na bohaté cizince. Armády právníků a PR firem se specializují na očištění reputace. Tvrdé právo chrání před urážkou na cti a drží slídivé novináře a neziskové organizace v bezpečné vzdálenosti. Nad to všechno má Británie svou vlastní síť tajných zahraničních teritorií, která bojovníci proti korupci přezdívají „druhé impérium“. Londýn je, jednoduše řečeno, pro praní špinavých peněz ideální.
Příliš brzy, anebo už moc pozdě?
Někteří lidé z vládnoucí strany konzervativců a the City ale namítají, že v době, kdy britským financím hrozí ztráta svého lesku kvůli brexitu, by byla velká čistka na škodu. Jenže v zemi, která po finanční krizi z roku 2008 prošla záchranou i nuceným uskromněním, by mohlo nicnedělání ohledně špinavých toků kapitálu dále zhoršit legitimitu kapitalismu.
Lidé argumentují několika důvody, aby tuto nosnou slepici zachránili. Přidružené sektory, které závisí na tomto jmění, by utrpěly. Drastický zásah by mohl odstrašit legitimní investice, zejména pokud mířil na celé národy: mnoho Rusů vlastní v Londýně skrze zahraniční firmy nemovitosti kvůli soukromí nebo daním. Někteří se obávají, že by to mělo dopad na trh nemovitostí a na libru, a to v době, kdy brexitem vázaná Británie potřebuje co nejvíc investic.
Nicméně důvody zasáhnout jsou silnější. Předpovědi vážné hospodářské pohromy, které by po drastických opatřeních následovaly, jsou přehnané. Rusové a Ukrajinci vlastní pouze 0,2 % celkových britských aktiv vlastněných cizinci. Zaměřit se na pochybné ruské peníze by utvrdilo britské snahy potupit zpravodajské služby Vladimira Putina. Poskytování finančního útočiště zkorumpovaným elitám přelévá korupci do dalších zemí.
Problémem není ani tak napsat nové zákony, jako vymáhat ty, co už jsou – klasický neduh Británie. Tento měsíc první „příkaz pro nevyjasněné bohatství“, který vyžaduje, aby dotyčný dokázal zdroj svého bohatství, ustál právní námitky ženy uvězněného ázerbajdžánského bankéře. Vláda se oprávněně chvástá reformami z doby po Davidu Cameronovi, bývalém premiérovi, které dokazují, že boj s korupcí by měl být prioritou. V roce 2016 se Británie stala první zemí G20, která vydala veřejný registr skutečných vlastníků firem cílený na papírové firmy, za kterými se často skrývají podvodníci. Ale tento systém se spoléhá na vlastní reportování. Vládní agentura Companies House nemá ani moc, ani prostředky na to, aby kontrolovala to, co posílají. Dohled nad firmami, které zřizují další firmy, je tak slabý a pokuty za porušení tak ubohé (běžně 1000 – 2000 GBP), že v porovnání s tím jsou Panenské ostrovy robustní. Je proto nevyhnutelné, že ti poctiví se drží zákonů a zločinci lžou.
Chybějící zdroje
Co hůř, zákonodárci ani nemají zdroje na to, aby si troufli na dostatečně velké případy. Už tak natažený rozpočet NCA klesá. Má možná tucet vyšetřovatelů s dovednostmi pro komplexní případy; Amerika a Itálie mají stovky. To není oblast, kde spravedlnost vyjde levně. Úřady, které vedou soudní řízení, by měly být schopny absorbovat tučné náklady, zvláště v případě, kdy prohrají – a oligarchové si mohou dovolit ty nejlepší právníky, což je vždy riziko. Británie se nechopila vedení na velkých, přeshraničních případech už roky.
Aby došlo k nápravě, bylo by potřeba věnovat větší zdroje na případy korupce. Další peníze by se měly použít na zvýšení platů vyšetřovatelů, které jsou hluboko pod jejich americkými protějšky. Posílením dohledu nad papírovými firmami a firmami, které je zakládají, by také pomohlo, stejně jako peníze na verifikaci informací o vlastnictví. Některé zdroje by na to mohly jít z navýšení nákladů na založení firmy, které činí pouhých 12 liber. Pomohla by i nová legislativa: zákon na „prevenci úpadku“, který by zjednodušil vedení soudního řízení s vysokými manažery nebo firmami, pokud nepodniknou dostatečné kroky proti praní špinavých peněz. Podobná opatření proti korupci by také pomohla.
Británii na the City záleží. Je to velký zaměstnavatel (dvě třetiny pracovních míst jsou mimo Londýn). Vytváří obchodní přebytek ve výši 3 % HDP a platí asi desetinu daní. Je to kolébka fintechu a menší britské firmy, zdá se, zajišťují financování jednodušeji, než jejich tradiční evropské protějšky. Opoziční strana labouristů pod vedením Jeremyho Corbyna to ale vidí jinak. Netají se svým hlubokým odporem k financím. Pokud the City nepředvede, že jeho trhy jsou čisté a férové, uvolní další labouristické vládě ruce, aby jednala – krutě.
Odpovědí Británie na tuto hrozbu, kterou představují nelegální finanční toky, byla zatím spíše bouřlivá rétorika než rozumná činnost. Je čas to napravit.
Zdroj: The Economist