Už je to oficiální: pracovníci z celého světa si pohoršují. Nejnovější Globální zpráva o mzdách Mezinárodní organizace práce (MOP) konstatuje, že pomineme-li Čínu, reálné (inflačně očištěné) mzdy v roce 2017 rostly ročním tempem ve výši jen 1,1 %, oproti 1,8 % v roce 2016. To je nejpomalejší tempo od roku 2008, otevírá téma profesorka ekonomie Džajátí Ghóšová pro Project Syndicate.
Ve vyspělých ekonomikách G20 se průměrné reálné mzdy v roce 2017 zvýšily o pouhé 0,4 %, oproti 1,7% růstu v roce 2015. Zatímco ve Spojených státech reálné mzdy vzrostly o 0,7 % (oproti 2,2 % v roce 2015), v Evropě stagnovaly, protože malé nárůsty v některých zemích převážily poklesy ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku. Zpomalení v „premiantských zemích“ jako Německo a USA je obzvlášť překvapivé, vzhledem k bobtnajícím přebytkům běžného účtu v první z nich a klesající nezaměstnanosti a napjatým pracovním trhům ve druhé.
Na rozvíjejících se trzích růst průměrné mzdy v roce 2017 dosáhl 4,3 %, a byl tedy rychlejší než ve vyspělých ekonomikách G20, ale přesto nižší než v předešlém roce (4,9 %). Nejrychlejšímu růstu reálných mezd se těšila Asie, převážně díky Číně a několika menším zemím jako Kambodža, Srí Lanka a Myanmar. Celkově však růst mezd v asijských ekonomikách v roce 2017 většinou zpomalil. Konečně v Latinské Americe a Africe zažilo několik zemí pokles reálných mezd.
Zpráva MOP navíc uvádí, že mezera mezi růstem mezd a produktivitou práce v roce 2017 přetrvala. Podíl práce na národním důchodu je v mnoha zemích stále pod úrovní počátku 90. let.
Globální ekonomika roste, ale mzdy pokulhávají
To vyvolává samozřejmou otázku: Proč se podmínky pro pracující ve většině koutů světa nezlepšují úměrně k zotavení globálního výstupu posledních let?
Úplně svalit vinu nelze ani na jednoho z obvyklých podezřelých - obchod a technologie. Jistěže vyjednávací sílu pracujících oslabuje prohlubující se integrace ekonomik, které mají velké přebytky pracovních sil, na globální trh a spolu s větším spoléháním se na automatizaci a umělou inteligenci přesouvá poptávku po práci do zcela specifických a omezených sektorů. Tyto faktory však samy o sobě nedostatek materiálního pokroku u většiny pracujících nevysvětlují.
Skutečný důvod, proč pracující přicházejí zkrátka, není ani tak ekonomický jako spíš institucionální a politický. V jedné zemi za druhou právní předpisy a rozsudky soudů čím dál častěji zadupávají dlouho zavedená pracovní práva.
Například vlády zaměřené výhradně na zlepšování „flexibility na trhu práce“ uskutečňují politiky upřednostňující zájmy zaměstnavatelů nad zájmy pracujících, v neposlední řadě i podlamováním schopnosti pracujících se organizovat. Posedlost fiskální konsolidací a fiskální střídmostí brání onomu typu sociálních výdajů, který by mohl rozšířit zaměstnanost ve veřejném sektoru a zlepšit pracovní podmínky. Současné regulatorní prostředí zase rostoucí měrou umožňuje velkým korporacím třímat moc bez odpovědnosti, což má za následek vyšší monopolní renty a silnější postavení při vyjednávání.
Zkrátka to, jak si neoliberalismus myšlenkově podmanil tvorbu hospodářských politik napříč širokou škálou zemí, vede k vylučování většiny výdělečně činných osob z přínosů z hospodářského růstu. To však nebylo nutné. Ostatně Čína dosahuje svižného růstu mezd a podíl národního důchodu, který jde ve prospěch pracovních sil, roste navzdory tomu, že země zavádí technologie v oblasti obchodu a rychlého nahrazování pracovních sil.
Čína jako vzor
Úspěch Číny může potvrdit model předložený zesnulým laureátem Nobelovy ceny ekonomem W. Arthurem Lewisem, který vysvětluje, jak zaměstnanost v nových, produktivnějších sektorech dokáže absorbovat přebytek pracovních sil a tlačit nahoru mzdy ve všech odvětvích. Ještě podstatnější je ovšem to, že Čína tento účinek posiluje systematickými státními politikami zaměřenými na zlepšování pracovních podmínek.
V důsledku toho se průměrná nominální minimální mzda v Číně v letech 2011 až 2018 téměř zdvojnásobila a mzdy pracujících ve státních podnicích stoupaly ještě rychleji. Zároveň vláda rozšířila další formy sociální ochrany pracujících a to vše souběžně s realizací průmyslových politik zacílených na podporu inovací a růstu produktivity, tedy na posun země výš v globálním hodnotovém řetězci.
Pravda, čínská politická ekonomie je neobvyklá. Starost vlády o blaho pracujících může být jednoduše odrazem nutnosti Komunistické strany Číny zabezpečit si domácí politické postavení. Je-li tomu tak, uzavřela faustovskou sociální dohodu, jaká je pro východoasijské autokracie typická.
Přesto platí, že pokud trend klesajícího růstu mezd dokáže zvrátit Čína, dokážou to i ostatní země. Tvůrci hospodářských politik po celém světě však budou muset nejprve setřást neoliberální paradigma, které jim vzalo schopnost představit si alternativní politické přístupy. Jako politický projekt už se neoliberalismus vyčerpal. Mají-li mít pracující opět podíl na ziscích z růstu, budou muset vlády začít zavádět progresivnější politické alternativy.
MOP a Konference OSN o obchodu a rozvoji naštěstí začaly na pořad dne vracet rozumnější politické přístupy, tak jako někteří politici v USA, Británii a jinde. Zajistit, aby ekonomika sloužila většině společnosti, bude však vyžadovat mnohem větší snahu po celém světě.
Autorka: Džajátí Ghóšová je profesorkou ekonomie na Univerzitě Džaváharlála Néhrúa v Novém Dillí, výkonnou tajemnicí International Development Economics Associates a členkou Nezávislé komise pro reformu mezinárodního zdanění firem.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org