Od roku 2010 bylo přijato mnoho opatření usilujících o „krizuvzdornost“ eurozóny. Kromě přísnějších rozpočtových pravidel a spuštění bankovní unie jsou v běhu nové snahy o posílení Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), který má nyní sloužit jako opora Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF). Při nedávném zasedání Euroskupiny se ministři financí eurozóny dohodli na reformách, které principiálně „zdravým“ členským státům umožní přístup k „podmínečným“ úvěrovým limitům ESM, pokud splní určitá kritéria, a do roku 2022 do všech smluv o suverénních dluhopisech začlení doložky o společném postupu věřitelů.
Jelikož tvůrci politik stále debatují, zda na úrovni eurozóny vytvořit rozpočet a program pojištění vkladů, měli bychom uvažovat, co by doposud zavedené reformy mohly znamenat do budoucna. Jde o to, zda chceme měnovou unii, v níž jsou za svou politiku jednotlivě odpovědné členské státy, anebo unii založenou na solidaritě, včetně sdílení rizik a finančních transferů.
Evropská solidarita
V souladu s principem solidarity Evropské unie se reforma doposud zaměřovala na zavádění záchranných sítí a ochranných valů, prostřednictvím sdíleného rozpočtu, společného pojištění pro případ nezaměstnanosti či ohrožení vkladů a tak dále. Předpokládá se, že čím víc rizik se sdílí, tím stabilnější bude eurozóna. To je ale omyl. V praxi šíření nových záruk přineslo vysoký stupeň morálního hazardu a vytvořilo zvrácené pobídky pro vlády i účastníky trhu.
V logice nejnovějších reforem eurozóny se princip, že riziko nese ten, kdo jej podstupuje, mění na zásadu společné odpovědnosti, která v případě krize znamená finanční transfery bezprecedentního rozsahu. Všem, kdo obhajují sdílení rizik, by jako varování měla sloužit současná situace v Itálii. A jako by to nestačilo, z výhradního zaměření na solidaritu plyne, že skutečné problémy eurozóny zůstávají neřešené. Patří mezi ně vysoké hladiny veřejného a soukromého dluhu, slabé instituce, přeregulované trhy a stále neúplná náprava bilancí na straně korporací a bank.
Argumenty ve prospěch rozšířených solidárních opatření nejsou přesvědčivé. Nástroje ke sdílení rizik jsou buď zbytečné, anebo je lze uplatnit jen za podmínek, při nichž by ohrožovaly stabilitu eurozóny. Proč by například měl „zdravý“ členský stát eurozóny potřebovat přidělení „podmínečného úvěrového limitu“, pokud netají skryté nedostatky?
Sdílený rozpočet eurozóny
Stejně pochybné jsou důvody uváděné na obhajobu sdíleného rozpočtu eurozóny. Je účelem stabilizovat blok v případě šoků? Je jím uskutečňovat investice? Nebo vytvářet finanční pobídky k domácím hospodářským reformám?
Pokud jde o první otázku, většina šoků v eurozóně během její 20leté historie byla asymetrická a soustředila se na členské státy, které uskutečňovaly nezodpovědné politiky. S výjimkou krize roku 2008 byly rovněž šoky v eurozóně obecně malé a vyvolané vlastními chybami, což naznačuje, že odpovídající reakce by měla mít podobu domácích politik směřujících k vytváření pevnějších rozpočtových nárazníků.
Pokud je účelem zajišťovat investiční fondy, tuto úlohu už plní rozpočet EU, „Junckerův plán“ a Evropská investiční banka. Problémem Evropy není nedostatek finančních zdrojů, ale spíš nedostatek vhodných projektů a omezené kapacity uvnitř členských států.
Konečně argument, že společný rozpočet bude odměňovat domácí hospodářské reformy, předpokládá, že takové reformy vytvářejí v krátkodobém výhledu rozsáhlá finanční břemena. Empirické důkazy pro takové tvrzení ale nejsou průkazné. Každopádně proti nákladům na uskutečnění reformy by se musela započíst nákladnost jejího neprovedení, už proto, aby bylo jasné, že strukturální reformy jsou ve vlastním zájmu jednotlivých zemí.
Systém pojištění vkladů v eurozóně je v současné době podobně neuvážený vzhledem k objemu nesplácených úvěrů v mnoha členských státech. Je bezodkladně třeba drasticky snížit stávající rizika skrytá v bilancích. Co se týče budoucích rizik, musí skončit regulatorní zvýhodňování přiznávané státním dluhopisům. Suverénní dluh by měl mít oporu ve vlastním kapitálu a emise státních dluhopisů by měly mít horní mez.
Výzvy Evropy
Namísto zavádění dalších a dalších pojistek je načase vypořádat se s opravdovými slabinami eurozóny. Krize suverénních dluhů začala od slabých fiskálních postavení a pochybností nad udržitelností veřejných dluhů, spojených se strukturálními schodky, které vedly k úbytku konkurenční schopnosti. Zásadní proto zůstávají hospodářské reformy. Jestliže nedojde k systematickému snížení rizik plynoucích z vysokého veřejného dluhu, až udeří příští krize, země eurozóny budou silně exponované.
Kromě toho je nutné automatickými sankcemi postihujícími chování projevující nedostatek solidarity zajistit, že rozpočtová pravidla budou transparentnější, věrohodnější a vymahatelnější. Soustředěnost na „strukturální schodky“ by mělo nahradit jednodušší výdajové pravidlo, méně závislé na hospodářském cyklu. Konečně sledováním rozpočtů a zaváděním a vymáháním pravidel by bylo vhodné pověřit nezávislou a důvěryhodnou evropskou fiskální agenturu. Silně zpolitizovaná Evropská komise tyto požadavky nesplňuje.
Eurozóna rovněž potřebuje insolvenční předpis, který by obnovil věrohodnost ustanovení Lisabonské smlouvy, které vylučuje finanční výpomoci. A samozřejmě je bez dalšího otálení třeba přetnout provázanost mezi vládami a bankami.
Ve světle této agendy představují nejnovější reformní snahy krok špatným směrem. Společné závazky ve jménu solidarity se pro vlády, které uskutečňují nerozvážné hospodářské politiky, rychle stanou jednosměrnou únikovou cestou od odpovědnosti. A vzhledem k vysoké hladině veřejného dluhu v eurozóně přinášejí společné závazky obrovská finanční rizika.
Meze politik solidarity v eurozóně právě podstupují zkoušku. Šíření ochranných valů nejenže brání potlačování rizik, ale ve skutečnosti vábí ještě vyšší riziko. V případě krize se odhalí neschopnost vlád toto kolektivní břemeno převzít, což bude mít dalekosáhlé důsledky pro udržitelnost veřejných financí a finanční a měnovou stabilitu eurozóny.
Netřeba říkat, že veškerý smysl reforem je předejít právě takovému vývoji. Aby byla evropská hospodářská a měnová unie v bezpečí, rizika je namísto sdílení třeba snižovat.
Autor: Jürgen Stark je bývalý člen Výkonné rady ECB a bývalý zástupce guvernéra Deutsche Bundesbank.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org