„Jedním z nápadů, se kterými přišly radikální žluté vesty, je referendum o zrušení veřejných dluhů. Podobné návrhy již padly v Itálii a pro někoho znamenají ukázku nebezpečí, které představují populisté. Jak by si někdo mohl vůbec představit, že by dluhy nebyly spláceny? Historie ale ukazuje, že je běžné obrátit se k mimořádným řešením ve chvíli, kdy dluhy dosáhnou vysokých úrovní. Referendum ale není dobrým způsobem, jak vyřešit podobný složitý problém. K tomu existuje několik způsobů s různými společenskými dopady,“ píše na stránkách Le Monde známý ekonom Thomas Piketty. Právě o těchto řešeních bychom se podle jeho názoru měli bavit, aby konečné rozhodnutí nakonec neudělali lidé na ulicích, nebo se nestalo, že vše bude „řešit“ další krize.
Podle ekonoma je s ohledem na popsané téma významná problematika „evropské regulace“, která „není dobře známa a vytváří určité zmatení. Hovoří se například o „pravidlu 3 %“ a pak není jasné, proč Itálie s návrhem rozpočtového deficitu ve výši 2,5 % HDP čelila protestům ze strany Bruselu. Příčina spočívá v tom, že v roce 2012 došlo ke změně pravidla a nyní deficity nesmí překročit 0,5 % HDP s výjimkou zemí, jejichž dluh se nachází „výrazně pod 60 % HDP“. Tyto země mohou dosahovat rozpočtových deficitů ve výši až 1 %. Vyjma „mimořádných okolností“ pak porušení těchto pravidel spouští automatické pokuty.
Piketty zdůrazňuje, že jde o deficity sekundární, tedy po započtení úroků placených z vládního dluhu. Pokud tak má země dluhy odpovídající 100 % HDP a sazby se nachází na 4 %, úroky dosáhnou svou velikostí 4 % HDP. Na to, aby taková země dosáhla sekundárního deficitu 0,5 %, musí dosahovat primárního přebytku ve výši 3,5 % HDP. Jinak řečeno, daňoví poplatníci musí platit daně, které převyšují výdaje vlády o 3,5 % HDP. Jestliže se pak ekonomika nachází ve stavu velmi nízké inflace a růstu, splácení dluhů se podaří pouze v případě obrovských primárních přebytků. A pak je podle ekonoma nutné brát v úvahu i to, jaké budou politické a společenské dopady.
V eurozóně nyní úrokové náklady dosahují výše odpovídající 2 % HDP, tedy více než 200 miliard eur ročně. Piketty tuto částku srovnává s 2 miliardami eur investovanými do programu Erasmus. A tvrdí, že „kdyby podobné částky byly investovány do systému vzdělání, vědy, výzkumu a vývoje, „Evropa by se stala předním hráčem na poli inovací a porážela by i Spojené státy.“ Ekonom pak tvrdí, že zrušení dluhů není historicky ojedinělým jevem a došlo k němu například po druhé světové válce, když země jako Německo, Francie či Velká Británie tížily dluhy mezi 200 – 300 % HDP. Ty byly nakonec přímo zrušeny či umořeny díky vyšší inflaci nebo zdanění soukromého majetku. Německé dluhy pak byly „definitivně odepsány v roce 1991 a tento přístup k dluhovému problému umožnil Německu a Francii „investovat do růstu v letech 1950–1960“.
Piketty nakonec varuje, že pokud nedojde k vytvoření „férovějšího daňového systému“ a „budou neustále platit jen imobilní třídy“, nevyhnutelně budeme v budoucnu čelit riziku „vážné rebelie“.
Zdroj: Le Monde