Americká centrální banka je podle Paula Krugmana nejdůležitější ekonomickou institucí na světě. V jejím vedení jsou nyní dvě volná místa a podle ekonoma je americký prezident hodlá zaplnit „klauny“. „Pokud se mu to podaří, jedno z posledních slušných útočišť vážně míněné a stranických zájmů zbavené ekonomické politiky se posune směrem ke zkorumpovanosti a nefunkčnosti podobně jako zbytek Trumpovy vlády,“ tvrdí Krugman.
Navrhovaní noví členové vedení Fedu jsou Stephen Moore a Herman Cain, podle ekonoma jsou ovšem „naprosto nekvalifikovaní“ pro tuto práci. Což není překvapivé, protože „nedostatek kvalifikace je zřejmě tou pravou kvalifikací nejen u Trumpa, ale u republikánů obecně“. K dispozici je přitom dlouhá řada skutečných odborníků na monetární politiku a někteří z nich dokonce tíhnou doprava. Republikáni ale vykazují „soustavnou nedůvěru vůči expertům a možným důvodem je to, že pokud někdo něčemu skutečně rozumí a je nezávislý, mohlo by dojít k tomu, že si také bude stát za svými principy“.
U zmíněných dvou jmen podle Krugmana zásadovost nehrozí. Mělo se to ukázat již v minulosti, protože oba byli během vlády prezidenta Obamy zastánci politiky tvrdé měny i přesto, že v ekonomice panovala vysoká nezaměstnanost. Nyní ale kritizují Fed za to, že netiskne nové peníze, ačkoliv nezaměstnanost se drží velmi nízko. Jen proto, že to požaduje Trump.
„Moore v posledních letech predikoval zázračné výsledky, které přinese snížení daní,“ tvrdí Krugman. Cain zase nabízel „platformu pro rychlé zbohatnutí a léky na špatnou erekci“. O co Trumpovi jde, když do vedení Fedu navrhuje takové lidi? Podle Krugmana je pravděpodobné, že za vším stojí jeho jediný legislativní úspěch, kterým je prosazení zákona o snížení daňové zátěže. Ten měl podle Trumpových predikcí přinést raketový ekonomický růst, jenže se ukázalo, že šlo o naprosto přehnaná očekávání. Nyní se proto Trump snaží svést vinu na Fed a do jeho vedení dosadit své spojence.
Zmíněné snížení daní podle ekonoma prospělo zejména korporacím, které díky němu zatím uspořily více než 150 miliard dolarů. Snížení daní pak během následujících deseti let pravděpodobně zvýší rozpočtové deficity o více než 2 biliony dolarů. Jenže tento krok měl hlavně posunout ekonomický růst nad 3 %. Ve druhém čtvrtletí minulého roku růst skutečně zrychlil a Trumpovi lidé to využili k zesměšňování kritiků celé teorie o prudkém růstu. Nicméně od té doby se situace změnila a ukázalo se, že šlo skutečně jen o přechodný jev, který je při zvýšení rozpočtových deficitů běžný.
Neudělal ale Fed při svém zvedání sazeb skutečně vážnou chybu? Podle Krugmana je pravděpodobné, že ji učinil. To ovšem nevysvětluje, proč daňové škrty nezafungovaly tak, jak si vláda představovala. Fed byl příliš optimistický, což je pro něj typické po celých deset let. Jeho chyba ale nemění nic na tom, že daňové škrty měly podle jejich zastánců přitáhnout do Spojených států zpět peníze držené v zahraničí a ty pak měly být investovány do produktivních aktiv. To, že je tato teorie mylná, bylo podle Krugmana zřejmé už z toho, že „kdyby chtěl investovat, mohl tak učinit dříve s tím, že by si půjčil a aktiva držená v zahraničí by použil jako kolaterál“.
Podle Krugmana není problém v tom, že dluhy americké vlády vzrostou o zmíněné 2 biliony dolarů. Je ale dobré pomyslet na to, co všechno mohlo být zvýšenými deficity financováno namísto toho, kam skutečně šly, míní ekonom.
Zdroj: The New York Times